Rubrika: Zpravodaj

S drobným zpožděním započal první den krajského kola recitační soutěže Wolkrův Prostějov v Experimentálním prostoru v libereckých Lidových sadech. Ponechme stranou, co je na onom místě experimentálního, snad dřevěný strop podobný dnu archy Noemovy, a sešel se tu věru vzácný náklad hrstky vesměs nadějných mluvčí bezmála poezie, který se sem uchýlil před kulturní pohromou okolního zprostlého světa. Však trefně zaznělo i v jednom z textů: „…chci vidět duhu, třeba benzínovou.“

I pro záchranné čluny při potopě platí pravidla, a zvláště pro výběr pasažérů, pročež ještě před zahájením oznámil moderátor nekompromisně, že v předsálí probíhá prezence účastníků a „kdo se nezaškrtne, tomu nebude umožněno promluvit“. A kdo nepromluví, jako by nebyl.

Dále promluvil moderátor, že jelikož nedorazilo číslo jedenáct, vystoupí ve dvou blocích šestnáct ze sedmnácti recitátorů. A tak se i stalo. Šestnáct nadějných mluvčích bezmála poezie. To vše před zraky a uchy a dalšími čivy a madly prostějovskowolkrovské poroty. V jejím čele trůní Jan Anderle, po boku mu rozhodně povlávají Gábina Sittová a Petr Váša.

Zde jsou zaznamenány především postřehy z večerní diskuse, konané téhož dne navečer kavárně kina Varšava, tedy prostoru VD. I pořadí textů se řídí tímto druhým krokem setkání.

Josef Šišulák pronesl povídku Jiřího Suchého „Jen tři slabiky“ – vyprávění neúspěšného ochotníka, kterému na generálce seberou dvě třetiny textu, takže mu zůstane jediná slabika. Rozhodne se proto ohromit při premiéře sólovým výstupem, ale zůstává nepochopen, pročež ukazuje divákům záda, a hle – úspěch, jakého se nenadál.

Při diskusi Josef prozrazuje, že s výběrem textu pomohla paní učitelka. Když na otázku porotce Jana „kdo jsi?“ odpoví „patnáctiletej kluk, co se snaží správně říct ten text“, je zaskočen napomenutím, ať nezlobí. Jan měl na mysli, s jakou rolí v textu se Josef ztotožňuje. Ptá se dál. Rád by věděl, zda Josef jakožto vypravěč v povídce dosud věří, že může v divadle uspět. Josef má za to, že ano. Věří, že může uspět – jako postava v povídce, přirozeně. Porotce Jan o tom není přesvědčen. Podle něj si Josef dobře vystavěl vtipy a má touhu pobavit. Hrdina Suchého povídky však toliko informuje, chce něco sdělit. Pak to může být vtipné. Porotce Jan je pobaven náhodnou shodou: během Josefova přednesu si v nadsázce poznamenal, že má příliš velké rty, které mu jakoby brání ve výslovnosti. A záhy se v textu objevila pasáž, kdy se hrdina líčí, maluje si rty, ale příliš veliké, až k neuvěření. A něco na tom je, výslovnost není ideální, především sykavky. Pak pauzy, jsou příliš dlouhé, skoro díry. Na druhé straně Josef velmi dobře kontaktuje publikum očima.

Porotkyně Gábina má za to, že Josefovi neprospěla volba textu. Zdá se jí nečerstvý, nejde Josefovi k pleti, byť jsou oba velmi milí, Josef i text. To mají společné. Provedení by slušel větší odstup, spíš text přednesem glosovat, aby se nestal zatěžkaným. Petr Váša považuje to, co jsme slyšeli za fajn pracovní verzi. Teď je ale třeba učinit další krok.

Dan Rýdl si připravil básnickou skladbu „Za hádky“ Petra Nikla. Petr Váša označil jeho výkon za přesvědčivý. Srozumitelný. Ocenil, že nad textem nepřevážil Danův šarm. To by se klidně mohlo stát, Dan by osobním šarmem svedl pohánět kosmické lodě, kdyby někdo takový agregát konečně vynalezl. Porota dále Dana nabádá, aby nebyl křečovitý. Otazník se vznáší nad předěly. Dan vysvětluje, že se snažil o pauzy, chyb si byl vědom, ale veškeré úsilí vyšlo vniveč. Pauzy se na ane objevit. Duch je silný, tělo slabé.

Jan Anderle předkládá svůj postřeh, že text se při provedení nesložil dohromady. Zůstal rozpadlý na jednotlivé věty. Jan se, dle svého zvyku, ptá Dana „kdo jsi?“ Jsi dítě? Jsi dospělý, který vypráví dětem? Kolemsedící paní učitelka glosuje, že někteří zůstanou dětmi napořád a s mateřským zalíbením hladí na Danovy zlatavé kadeře. Jan ale znovu míní, že je třeba k textu přistupovat z jasného úhlu. Poslední Janova poznámka se týká úsměvu: bacha na něj, mění intonaci – scestně.

Gábina Sittová nechce vypadat pedantsky, ale musí to říct: je třeba dávat důraz na předložku, nikoliv za ní. To si pamatujte, tydlety zásady. Týká se to mnohých. Upozorňuje, že i nepatrné chyby ve výslovnosti mohou změnit podstatu výpovědi, a dokládá to příklady. Třeba rozdíl mezi „za hádky“ a „záhadky“. Přese všechno je okouzlena Danovýma radostnýma očima, za nimiž prosvítá jakési světlo, snad nakonec opravdu něco z dítěte.

Další Suchého text přinesl a přednesl Lukáš Urban. Byl to Požár. Paní porotkyně se opatrně táže, zda je to Lukášovo první veřejné recitování. Působí totiž velice ostýchavě. Lukáš domněnku vyvrací, poprvé to není, je to potřetí – a vypočítává, kde a kdy už vystupoval.

Ostýchavost je operativně přejmenována na umírněné prostředky. Hlavní figura povídky se Gábině zdála převážně apatická, ale tak jisté to není. Jaký má k celému ději postoj. Matoucí bylo především gesto mnutí si rukou, doprovázené spiklenecky uspokojeným tónem hlasu, což by naznačovalo naopak určitou zainteresovanost postavy na požáru. Vyvstává otázka, zda bylo ono gesto záměrné, nebo vyskytlo-li se mimoděčně. Působilo totiž vnějškově, jako vykonstruované ozvláštnění. Krom toho by měl Lukáš dbát na plynutí vět, nevyrábět nesmyslné pauzy, a především nečíst čárky. Tím trpíme všichni, tak nás poškodila obecná škola. Klíč k celému textu tkví v ujasnění si, kdo že postava vlastně je.

Pan předseda se zajímá, proč měl Lukáš při příchodu ruku v kapse. Ten to označuje za záměr. Snažil se vykreslit figuru „pyromanického šílence s klidem angličana“. Jan opáčí, že tomu ruka v kapse dozajista nepomůže. Přednes se mu zdál monotónní, stereotypní, a pokud docházelo ke gradaci, působila naučeně, jako podle rady, a šla mimo logiku textu. Text je to podle Jana starý, těžko vhodný pro podobné příležitosti, nesnadno předatelný. Patrně proto nevycházely vtipy.

Porotce Petr postřehl mimo jiného Lukášovo mnohokrát se opakující mimoděčné gesto v pravé ruce. Vykládá, že takové gesto může být zajímavé a funkční jednou, dvakrát, nejvíc třikrát, pak že začne repetice naopak strhávat pozornost a rušit. To se děje i v civilním životě: lidé s podobným zvykem nás vbrzku začínají nervovat. Petr proto doporučuje jednoduchou, leč drastickou metodu: nahrát se na video a podívat se na sebe. Leccos neuvědomělého tím vyjde najevo.

Jaroslav Švíř si vyvolil Keroaucovu knihu „Na cestě.“ Gábina předem upozorňuje všechny dotčené, že jsme v časové tísni, a porota se proto zaměřuje spíš na to, co drhne. K chválení by toho bylo jistě dost, jenomže jenomže. U Jaroslava se například zhusta stávalo, že nebylo rozumět názvy a jména, kterých v úryvku zazněla spousta. Jan vysvětluje, že ta jsou pro Kerouaca zásadní. S každým z míst či osob se pojí velmi konkrétní představa, zážitek, vzpomínka, příběh. Jaroslav potvrzuje jeho domněnku, že mu všechna ta vlastní jména v textu nepřipadala nijak důležitá. Taky nezapomínat na precizní výslovnost. A zaměřit na intonaci přímých řečí.

Na otázku, jak se ke knize dostal, odpovídá napůl v žertu, že mu byla podstrčena. A zná knihu celou? Právě že ne. Čte ji, ale je asi v půlce. Měl za to, že ji bude mít již přečtenou, ale zkrátka nevyšlo to. Zatím ho ale moc baví. Jan říká, že měl od počátku dojem, jako by si Jaroslav zkrátka vybral náhodný úsek z Kerouacovy Cesty, a ten dojemse mu teď ověřil. Takový přístup je ale průšvih. Průšvih, hotovo, dvacet, říká doslova Jan a je na něm vidět, že nežertuje.

Petr Váša oceňuje zápal a snahu vtáhnout posluchače do příběhu. Dobrá studijní práce. Jen pozor – opět – na nevědomou gestikulaci, u Jaroslava jde o neustále rozkládání rukama. Gábina Sitterová znovu zdůrazňuje výslovnost, třeba otevřené koncové vokály. Takové drobnosti zbytečně kazí dojem. A ještě si všimla, že Jaroslav se v určitých momentech šplhá v tahu textu do nepřirozených poloh hlasu.

Kristýna Zieglerová vyprávěla úryvek z knihy „Zatracení“ Chucka Palahniuka, jakýsi monolog duše mstící se rozjařeným pubertálním spiritistkám. Recitátorka bohužel nepřišla na diskusi, takže zde o ní nebude víc řeč. Právě tak schází Filip Novák, který přednášel Niklovu „Mlžnou pohádku“. Šárka Knížková tu taky není. Říkala text o voraření ze slavné knihy Tři muži ve člunu. Není tu, ale přijde, slibuje kdosi. Nebo ne, zprávy se různí. Magdaléna Nešněrová? Magdaléna Nešněrová! Není? Ono se to vlastně hodí, protože jsme v takovém skluzu, ale je to škoda. Magdaléna přednášela „Nervové lázně“ od Heleny Růžičkové. A co Adam Hošek? Chybí. Odjel. O něm už ale bylo psáno, stať se jmenuje Vokurka, podle autora přednášeného textu.

Jakub Hrůza, ten aby někde chyběl. Zpřítomnil s velkým úspěchem vyprávění Etgara Kereta „Létající Santini.“ Vyprávění o chlapci, který se chce stát akrobatem v cirkuse tak moc, až dopracuje na pár milimetrů od tohoto svého cíle. Děj se zdá být jasný, přesto se Jan ptá Jakuba, o čem že to říká. Jakub praví rozvážně a, že o osudu. Aha. Další otázka zní, je-li mu takový přístup sympatický, míní se snažení hrdiny vyprávění. Je Jakub taky takový, že by šel tvrdě za svým cílem? Jakub se přiznává, že si sám není jistý, má-li malého málem-akrobata vůbec rád. Jan Jakuba nabádá, aby provedl vnitřní rozhodnutí, kdo hrdina vlastně je. V tom musí mít a v tom musí být jasno. Je to snaživý trouba? Je to bytost hnaná touhou? Přese všechno si Jan libuje, že text je díky Jakubovi posluchači velmi dobře přístupný, to má rád.

Váša, snad si mohu dovolit tu zkratku ve jméně pana porotce, se vyznává, že je páně Jakubův fanoušek. Pozoruje a vidí jeho postupnou práci na sobě a těší ho to. Myslí to upřímně. Bylo to OK. Gábina, má-li vůbec něco vytknout, tak snad trochu dlouhé přerody z vypravěče do postav. Ta pauza diváka znejišťuje. A sykavky! Má cenu na tom pracovat. Má to smysl. A nikdy se ti, Jakube, nebude chtít víc než teď, i když se ti teď nechce. Jan se ještě šibalsky ptá, proč nebyly tak dobře připravené texty v představení „Prokletí“ a sám si bryskně odpovídá: Protože jsi lemra líná!

Odvážně zvolila text Lenka Strádalová. „Milovnice“ od Elfriede Jelinek nepatří k tradičním volbám, jelikož nesleduje logiku promluvy ani stavbu příběhu, nýbrž složitou krouživou strukturu, která obtížně snáší jakékoliv vnější pokusy o vyklenutí nebo gradaci.

Gábina Sittová se zjevným potěšením konstatuje, že Lence text sluší. Má na něj správný věk. Působí z jejích úst uvěřitelně, a nejen z jejích úst – Lenka je vůbec na jevišti pozoruhodně přirozená. Velmi vhodně zvolila minimalistické prostředky, text „prostě říkaný“. Jen pamatovat na plynulost věty, nelámat, kde si o to logika sdělení neřekne. Jan Anderle vyzdvihuje Lenčinu podrobnou znalost postav. Vystupují tak velice plasticky. Bylo to obyčejně říkané, což se zdá být v kontrastu s tragikou a beznadějností popisované situace. Slovo si bere paní učitelka a volá, že hrdinka naději má! Ještě zbývá naděje. V tom to právě je!

Petr Váša klade otázku a tuší, že odpověď správně tuší. Lenka totiž uzavřela svůj výstup několik řádků před koncem. Opravdu nepředpokládá, že by to byla Lenka vzdala, nebylo proč. A opravdu, onen škrt vznikl už dříve, jen se nedostal do kopií pro porotu. Znovu se vyzdvihuje schopnost říct text obyčejně. Petr rozkládá, že by se to bylo dalo pojmout jako feministický traktát. Jako text na obranu zmechanizovaného organismu ženy. Jako první strategie přednesu se nabízí hysterie, hned druhá robotičnost. To jsou Skylla a Charybda, mezi kterými Lenčin přístup obratně balancuje. Naplňuje se tak intence autorky: smysl a význam výpovědi se poklidnou cestou rodí až v našich hlavách.

Shodou okolností náramně dramaturgicky vyšlo, že jako další přišla na řadu Michaela Palaščáková s „Martou v roce vetřelce“ Petry Soukupové. Ještě před tím, než se začne mluvit o Míšině výkonu, dělí se s námi porotce Jan o svoje potěšení z překlepů v přepisu, který dostal do ruky. Opis prováděla Míša sama, a tak se teď trochu červená, ale je to v dobrém míněno, navíc měl Jan pravdu, jsou to přehmaty více než roztomilé: středa 11. prostince, místo čaj Rooibos – ČAS Foibos, nemůžu ko(u)řit, a další. Přednes byl přirozený, autentický, nic nacvičeného. Váša vyzdvihuje Míšinu schopnost být neustále při věci a nepředjímat, což přináší možnost překvapení a neočekávanost sdělení. Na čem by doporučil zapracovat, jsou nervózní pauzičky, které se tu a tam vyskytly a které budí dojem, jako by byl vypadl text, čímž se nervozita přenáší na posluchače. Celý ten jev nazývá kostrbatost. Jan dodává, že výkon to byl pozornost-strhující, jen lehce přepauzovaný.

Gábina nabízí ženský pohled na věc. Pauzy vnímala jako naplněné a nosné. Prozrazovaly vnitřní děj, který si přece žádá svůj čas. A jdou v logice elegantně neotesaných vět Petry Soukupové. Míša má pro text navíc ideální věk. A má křehký obličej, který po celou dobu decentně hraje, takže pauzy nastávají v řeči, ne tak ve sdělení. A co se týká té kostrbatosti… ona ta situace je celá poněkud kostrbatá. (Text pojednává banální, leč fatální situaci nečekaného početí).

Váša pak ještě dodává, že by si Míša měl ujasňovat, zda a kdy chce hrát a kdy vyprávět. Váša říká, že v obou těch polohách je přesvědčivá, ale měla by se rozhodnout.

Mezi čekateli na ortel se mezitím objevil dříve postrádaný Filip Novák. Niklova Mlžná pohádka byla tak tak v jeho silách. Vůdčí připomínkou je zpřesnit výslovnost. Jan bez obalu praví, že tu máme co dělat s pastí na recitátory. S jazykolamem na maximum. Tak se stalo, že Filip spotřeboval veškerou energii na samotnou výslovnost. Dále Jan postrádal práci s refrénem, jehož úkolem je členit text. K tomu ale nedošlo, takže se rozpadal do jednotlivých vět, nedržel pohromadě. Jan se Filipa ptá, zda je mu jasné, co které slovo znamená. Třeba verš „Co má dlaň má vzít v hrst?“ – co je zájmeno a co sloveso. Gábina dodává, že byla příliš znát lopota s výslovností. Ptá se, jak dlouho Filip na textu pracuje. Filip říká, že od listopadu. Pak se mu to ale zdá jako velká spousta času, a tak pro jistotu upřesňuje, že jen hodinu týdně. Říká to s výrazem, jako by byl na to penzum obmezen pod hrozbou přinejmenším vyhnanství. A to se nedá brát na lehkou váhu, Ovidius by mohl vyprávět.

Váša zmiňuje mechaničnost. Říká, že tomu chybí nadstavba. Lopota mluvčího nesmí čtenáře zdržovat. Ten ji nesmí ani zaznamenat. To musí jít samo. V boji proti monotónnosti Váša navrhuje zkoušet si varianty textu: sabotovat ho, řvát, šeptat, bořit – ono se to tím promění, i když se pak člověk vrátí k verzi původní.

Ondřej Ulihrach si na hrb naložil Dům mrtvých od Guillama Appolinaira. Porotci naříkají, že v jejich složkách právě tento text chyběl. To je veliká škoda, nemohli tak sledovat, jak Ondra pracuje s volným veršem, jak, a zda vůbec, ho dokáže odlišit od prózy. Z pléna stoupá paní učitelka a hlásí, že na tom pracovali a že to bylo v pořádku. Porotci se usmívají. Paní učitelka říká, že fakt, že to sedělo, a porotci říkají, že to je dobře. Ale je vidět, že by stejně radši příště měli text před sebou a udělali si vlastní obrázek. Tihle porotci!

Porotkyně Sittová vypouští směrem k Ondřejovi výčitku, že kašle na techniku mluvní. Ty otevřené vokály. Anderle dává k lepšímu, že skrze nedbalou výslovnost nechal duchy říct „nezahladí naše slipy.“ Míněny však byly pravděpodobně sliby. Ondřej říká, to že snad neřekl. Z různých stran se ale přidávají další svědci slipů. Tomu se dá těžko vzdorovat. Slipy se zkrátka staly. A těžko se jich zbavit. Váša se svěřuje, že pak dokonce jistý úsek básně propásl, jak ho zaměstnávala nutkavá představa Appolinaira ve slipáčích. Dost ale o nich.

Podle poroty se objevovaly nejasnosti v situacích. Výkon to byl dobře promyšlený, ale při provedení mluvně odfláknutý. Propříště by se měl Ondra pokoušet naplnit hudební stránku verše. Měl by se věnovat mluvní výchově, to především.

Anderle si ještě stihl všimnout, že hlas Ondřejovi zněl, jako by byl měl rýmu. Ondřej hlásí, že nikoliv jakoby, ale skutečně. I nyní, v tento okamžik, má nos plný a sotva průchodný. Anderle připouští, že s tím se dá těžko něco dělat. S čím se ale něco dělat dá, jsou prvoplánové vnějškové ilustrace. A sice by se s nimi mělo udělat, že by se nedělali. Například větu „mrtví se radovali“ říká Ondra přes smích. To je proti logice textu a posluchače to mate. Váša uzavírá, že ono to bylo vlastně dost dobré, ale že v Ondřejově případě je „dost dobře“ příliš málo. Tento text má schopnost vtáhnout, ale byl říkán příliš konvenčně. Proto Váša Ondrovi nabízí stanovit si za cíl okouzlit diváka.

A ještě se dostává na Radku Caldovou. Ta si připravila úryvek ze Společenského katechismu Gutha-Jarkovského „Co dostaveníčko?“ z kapitoly Mladí lidé a známost. Porotci jsou od počátku na pochybách, proč právě tento úsek. Především je třeba mít na paměti, pokud to neví interpret, nepoznají to ani posluchači. Radka vysvětluje, že poslepovala text z menších fragmentů, které jí přišly zajímavé a které by se skládaly ve smysluplný celek. Jan se domnívá, že by bylo třeba silné stylizace, bezmála práce s rolí, z jejíž pozice by text mělo smysl říkat. Váša navrhuje jako základní polohy naivní a ironickou, tedy postoj pobavený, co všechno ty naše babičky provozovaly a čím se řídily. Srovnává Radčin výstup s loňským provedením jiného výseku z Jarkovského v podání Báry Purmové, která se pak dopracovala až do celostátního kola. U ní byla pozice jasná. Intence, úhel pohledu. Jan se znovu začítá do textu a usmívá se. Pak říká, že by to při patřičném uchopení mohlo být také pěkně perverzní. Ta představa ho láká natolik, že pár slov předvádí.

Nejvyšší čas zprávu uzavřít.

Druhá dávka recitátorů následuje v pátek, v pátek 13.

-ZAJÍ–

Mohli byste popsat, co jsme právě viděli?

Byla to inscenace, týkající se života prokletých básníků, jejich děl atd.

Bylo to autorské představení?

Bylo autorské, takhle nás tří. Texty samozřejmě napsali ti básníci, ale jak je ten děj poskládaný, ten děj, to je náš vlastní nápad.

Spolupracovali jste na tom jen vy tři, nebo ještě někdo?

Ještě holky nám dělaly zvukařky a hudbu. Plus támhle režisér.

A proč zrovna prokletí básníci?

Mně se zalíbili a tak jsem zjistil, že hoši, měli taky zájem, třeba hlavně Mates. Pak jsme je začali číst a řekli jsme si, co kdybychom to nějak dali do kupy a přes prázdniny to vzniklo… A Kuba se pak přidal.

Ztotožňujete se s tématem?

Naprosto.

Je to složitý, člověk to těžko pochopí, ale já se s tím třeba ztotožňuju.

Já ne.

Takhle ve třech hrajete poprvé?

V tomhle složení poprvé, ale jinak spolu hrajeme už léta ve stejném dramaťáku.

 

Rozhovor s Michalem Černíkem o představení Ve jménu… koní topících se ve sněhu.
Mohl bys na začátek popsat, co jsi hrál?

Já jsem pouze interpretoval knihu, kterou jsem koupil ve Vše za 10.

A je nějaký důvod proč zrovna tuhle? Něčím tě oslovila?

Jako každá kniha, nejdřív zapůsobila obalem a ten je vyveden černě. A kniha za třináct korun, nebo deset korun mi přijde jako dobrá koupě, takže tam chodím semtam kupuju si nějaký knihy. Tahle mi přišla svým způsobem geniální.

Ztotožňuješ se s tématem?

Těžko říct, co je téma. V paradigmatu postmoderního uvažování by se v tom dalo najít spoustu stupňů hloubek a spoustu levelů. Prostě Lanta styl. Ježe já jsem to v tom sice našel, ale přistupoval jsem k tomu jenom jako k textu. Ne k tomu co vlastně vypovídá.

Dělal jsi to představení sám, nebo ve spolupráci s někým?

Jenom já jsem to dělal.

Pracuješ často sám, nebo to bylo poprvé?

Tohle je první, který dělám úplně sám a asi v tom budu pokračovat, protože mě to baví. A budu to dělat, dokud nenajdu nějaký lidi který to bude bavit a budou to chtít hrát se mnou. Málo lidí v mém okolí to hraje a ti, kteří by to hráli nemají čas kvůli školám.

Setkání s Adamem Hoškem, účastníkem recitační přehlídky Wolkerův Prostějov

Málokdy se stane, že se na přehlídce soutěžní vyskytne cosi z podstaty nesoutěžního, nesoutěživého a nesoutěžícího, že nad motivem ukázat, co dovedu, nebo hůř, co jsem se naučil, převládne potřeba dorozumět se a něco sdělit, ne se předvést, ale povědět ostatním, co mi leží na srdci, čemuž nikterak nepřekáží, že jsem se to předtím naučil nazpaměť, že mi do obličeje perou reflektory a že nás dělí rampa a očekávání rozličná, možná i horší.

Něco takového se stalo ve čtvrtek dvanáctého března roku dva tisíce patnáct kolem půl třetí odpoledne v Experimentálním studiu Parku kultury a oddechu Lidové sady v Liberci a někteří si toho všimli. Adam Hošek tam tehdy na vyzvání předstoupil a sdělil, sdílel umírněně poetickou úvahu mně neznámého autora Vokurky nazvanou jednoduše „víš?“ Pak si zase sedl. Řeka recitace se vzpamatovala, rozlila se a rozběhla korytem, aby sebe samou dohnala, ale ostrůvek živé řeči už mezi jejími břehy zůstal.

„…život je ohromně jednoduchej. Ta nejjednodušší věc vůbec. Je to tak jednoduchý, že vlastně není divu, že ho už skoro nikdo nepraktikuje.“  

Sedli jsme si na schody a já jsem byl zvědav, co se dozvím. Kdo je Adam Hošek. Kde se vzal. Kdo je Vokurka. Kde se vzal. Jak se ti dva našli. A jak se jim spolu pracovalo. To znamená, jak Adam zacházel s Vokurkou. Jak na to šel.

Adam se omlouvá, že mě asi zklame. Moc ho to mrzí, ale o klasické práci s klasickým textem mi toho asi moc nepoví. Ale můžeme se bavit o jiných. Dělal toho už víc, klasický recitátorský repertoár. Tentokrát si chtěl zkusit něco jiného.

Stáčím řeč na samotný výstup. Podivuju se splavnosti projevu. Neskrývám obdiv k přirozenosti a samozřejmosti výrazu. Obdivuhodné splynutí s intencí textu, věrná interpretace, řeč po smyslu. Ptám se, kde text vyšel, rád bych si ho našel. Rád bych si ho přečetl. Rád bych si ho, kdo ví, sám zkusil říct – potají, to se ví.

Adam se ošívá, to je právě to. Text pochází z jednoho blogu. Z blogu mechanickaokurka.blog.cz Osvědčuji své kulturní rozhledy a poznamenávám, že se jedná patrně o aluzi na Mechanický pomeranč. Adam přisvědčuje, jedná. A podle toho se jmenuje i autor.

Moment? Autor se jmenuje podle blogu?

Adam se ošívá, to je právě to. Vokurka je pseudonym. A mechanická okurka je Adamův blog. Pseudonym Adam zvolil, aby si o něm porota něco nemyslela. Aby nevypadal nabubřele. To se mu teda povedlo. Kdo někdy říkal vlastní text, kdo se někdy veřejně konfrontoval s vlastními slovy, ten ví, že Adam si práci neulehčil, ba naopak: není nic zrádnějšího a nebezpečnějšího. Najít odstup a sdělovat, nespoléhat na své dojmy a záměry, na to, že vím, co jsem napsal a že posluchači uslyší právě to, nepropadnout se do podloží, ze kterého jsem text nechal vyrůst.

To se Adamovi povedlo. Pánům Hoškovi a Vokurkovi, naprosto ne mechanickému.

„…někdy na ten žebřík upřímnosti prostě položim nohu. Někdy ne. Ale teď jo. Prostě vylezu nahoru, udělám si z kornoutu ruce a Mám tě rád Eliško a počkám jestli mi ten žebřík shodíš.

Ale život je jednoduchý.“

„Skončilo to a já začala konečně normálně žít. Tato nemoc mi vzala několik měsíců normálního života, ale také mi hodně dala. Poznala jsem jedny v největších radostí života, třeba když mi začaly růst vlasy, nebo když jsem začala chodit bez berlí. Našla jsem si nové kamarády, ale hlavně jsem si uvědomila, co je v životě nejdůležitější – zdraví. Zní to jako stokrát ohrané klišé, ale je to velká pravda.“

Tento závěrečný monolog „do tmy“ hlavní hrdinky zní celý jako stokrát ohrané klišé. Snad to nějak souvisí s tím, že je to stokrát ohrané klišé. Život je stokrát ohrané klišé. Smrt je ohrané klišé. Touha po životě je klišé. Boj se smrtí je klišé. Správně se říká, že žádné téma není tak malé a bezvýznamné, aby nestálo za zpracování a zobrazení. Co rozhoduje, je právě pojetí a forma, kterou na sebe téma vezme. Na druhé straně bych rád doufal, že žádné téma není příliš velké na to, aby nestálo za zpracování a zobrazení. Téma smrtelné nemoci, téma plíživého ohrožení života, ještě než se stačil vůbec rozvinout, je veliké nesmírně. A přesto si jej soubor DS Inverze všiml a stálo mu za pozornost. V tom je velký kus odvahy.

Materiálem se staly texty, bolestivě autentické zápisky Markéty Zagrapanové, která ve svých čtrnácti letech prodělala rakovinu, nádor v koleni, a v tuto chvíli ji, zdá se, chvála Bohu, již překonala. Inscenace sleduje její příběh od prvního ulehnutí na nemocniční lůžko, přes odhalení samotné nemoci a všechny fáze jejího léčení, hrozbu smrti, pak hrozbu ztráty končetiny, až po zdárnou operaci. Nablízku jí po celou dobu stojí maminka a sleduje, jak staří přátelé odcházejí a noví je nahrazují. Nad tím vším bdí lékařka a zdravotní sestra. Jednoduché schéma, jednoduché situace, modelová setkání, běžný jazyk. K tomu realistické herectví, nekomplikované svícení. Skrze to všechno silné dojmy a zážitky. Zůstaly dlouho v nás. Tedy alespoň po nějaký čas. Nastává diskuse.

První se ozývá Moderátor a svěřuje se, že ještě s odstupem několika hodin v něm pocity z představení přetrvávají, byť už první setřel slzy a dalším zahradil cestu. Ano, i slzička ukápla. Chválí nápad s Karlem a zjevně to myslí vážně, protože jej podle svých slov hodlá v praxi užít a šířit jej. Nápad s Karlem odkazuje k pasáži, kdy spolupacientka hlavní hrdinku má k tomu, aby dala svému nádoru jméno, nejlépe někoho koho nemá ráda. Ona sama ten svůj pojmenovala po Karlovi, „jednom klukovi“. Malá bojovnice prohlásí svůj tumor za Zdeňka, na památku neoblíbeného strýčka, takže mu může po libosti nadávat, dělat si z něj legraci, zkrátka se k němu vztahovat jaksi zvenku. Zjevně to pomáhá. Autoři inscenace přisvědčují, že se jedná o nápad s velikou praktickou účinností.

Porotce Petr Váša se do pléna táže, zda představení zapůsobilo podobně silně na všechny. Zda přesvědčilo. Kdosi praví, že se mu líbilo. S kýmsi to hnulo. Eva Spoustová nabízí své čtení: jako hlavní téma jí vystoupila nedůstojná pozice člověka ve zdravotnictví. Že se s ním manipuluje jako s ovcí. Dále upozorňuje na způsob herectví. Připomíná ji Ordinaci v růžové zahradě. S tím souvisí další připomínka: v podobně realistickém zpracování je třeba dbát na technickou přesnost, například zavádění kanily při chemoterapii vypadá jinak. Pacientka by také patrně po operaci v oblasti kolene, byť úspěšné, těžko zacházela s nohama tak, jak jsme to viděli.

Petr Váša pobízí k další diskuzi. Je dobře, že inscenaci nechybí humor. Ten vyvažuje případný patos, ne jen že odlehčuje, ale brání upadnutí do zpřevážnělé truchlohry. Míša Raisová z pléna vyjadřuje svoje pochybnosti o závěrečném „monologu do tmy.“ Připadal jí vlastně zbytečný, zbytečně doslovený. Na druhé straně ale chápe dobře míněnou snahu a nesnáze při zpracovávání tak specifického textu – pro jeho autenticitu a nízký věk autorky. Vůbec převládá názor, že lépe vycházely scény, kde se pracovalo s náznakem, obrazově, na rozdíl od těch, kde jsme sledovali rádoby přirozený průběh bez divadelní zkratky. Kohosi rušil monotónní rytmus střídání scén a obrazů skrze stmívačky. Na druhou stranu hudba jednotlivé obrazy účinně propojovala. Někomu to stačilo, aby nepadal řetěz, jiným se zdálo, že padal. Přitom by se zdálo, že řetěz buď spadne, nebo ne. To je nebezpečí nadužívaných metafor.

Řeč se znovu stáčí na herecké prostředky. Hovoří porotce Honza Anderle. Je třeba zvolit žánr: buď herectví realistické, seriálové, ale pak to musí šlapat jak hodinky, nepřesnosti zboří veškerou ostatní práci, nebo pracovat se stylizací, která je divadlu vlastnější, a diváci na něj tak snadno přistoupí. Úkolem číslo jedna ale je vyrovnat herecké výkony nejen ve stylu, ale především v jakosti. Rozdíly se zdají být porotcům málem propastné. Hlavní hrdinka působí přirozeně a uvěřitelně, některé jiné figury naopak mechanicky a naučeně. I celé situace pak zavánějí namarkýrovaností, a ubírají na přesvědčivosti. Porotkyně Gábina Sittová nabádá k hledání divadelního znaku. Oceňuje ale, kam se výkony většiny představitelů od minulého roku posunuly, jak na sobě herci zapracovali. To je radost sledovat. Cení si odvahy, se kterou si tvůrci troufli na tak velké téma. A že ho pojali nevydíravě.

Petr Váša se ke slovu dostává jako poslední, má na to v nabitém programu sotva dvě minuty, což je trvání průměrné punkové písničky. Za tento postřeh jej plénum odměňuje smíchem. Petr Váša rozvíjí úvahu, jak by podobný kus fungoval v jiném, třeba ne tak přátelském prostředí. Zde totiž právě účastné prostředí překrývá některé nedodělanosti. Dále upozorňuje na nebezpečí, že se závažné téma může stát alibi pro nedůslednou práci. Krok do klasické činohry považuje za nepřesvědčivý, představení podle něj dosud kulhá

Můžeme jen doufat, že něco podobného se netýká autorky textů.

Nahodilý záznam Diskuse, středa 11. března, VN 20.00

Na úvod budiž řečeno, že málokdo se nechal zmást v programu uvedenou lokací „VD“, což podle legendy znamená Kino Varšava dole, a je to tak správně, jenže diskuse byla samozřejmě nahoře, což všichni bryskně pochopili, dolů nikdo nešel, tak proč se o tom šířit.

Setkání zahajuje hl. orgán slečna Kačka, vítá veškerenstvo, to je plénum, tvořené především oběma dnes vystoupivšími soubory, a přede všemi naši váženou porotu, byť se ten přídomek mohl zdát předčasně vyřčený, ale nebyl, jak se ukázalo v průběhu večera. Ukázalo se, že je to porota moudrá, střízlivá a veskrze přející, a zasedají v ní vynikající pánové Víťa Větrovec a Kuba Šebesta, v jejich středu pak slečna Michaela Raisová, tedy osobnosti světem zkušené a vytříbeného citu.

Hl. orgán Kačka vítá, upozorňuje na bezprecedentní Kóje ve VN vybavené polštářky, knihami, stěnami a křídami, křídami všech barev, s nimiž je možno a dovoleno a vyžadováno po zdech čmárati, ať tu po naší generaci něco zůstanu, když jeskyně jsou tak daleko. Hl. orgán Kačka nechává organizační záležitosti až na pak a zahajuje diskusi k představení „Co bys chtěl!“ kolektívu „DS Čtvrtek večer“ pod vedením vedoucího Pavla. Z povzdálí je slyšet mlasknutí technika Petra.

Ozývá se plénum a praví, že nemá rádo trapný ticha. Dále praví, že se mu leccos líbilo. Tohle se mu líbilo: koncept pracování s publikem. Jak byli udělaní ti rodiče. Ta televize mezi nima. Práce se stereotypy. Že to bylo civilně podaný. Že tím vznikal pocit blízkosti. Protože to bylo tak civilní. Jiný hlas vznáší dotaz, zda se učili reagovat na sebe, a míní tím patrně herce. Místo odpovědi, jejíž čas přijde až později, slyšíme další slova chvály. Kohosi to oslovilo. Kohosi to vtáhlo. Kohosi to přemohlo upřímností. Tolik věcí to udělalo! Bylo to upřímně podaný. Už to skončilo, škoda, řekla jsem si, říká mladá divačka, a plénum se zúčastněně zavlní smíchem: ano, škoda, že už to skončilo. Chvilku všeobecného souznění nahlodává pochybnost, že rebel byl snad málo rebelovatý. Měl by být mnohem rebelovatější. Měl by mít ostřejší rysy. Na druhou stranu byl rebel na jevišti rebelovatější, než je teď jeho představitel v plénu, protože ten má brýle. I to zaznělo.

A ještě zaznělo, snad v odpověď, že rebel nebyl čistý rebel velmi záměrně, stejně jako holky nebyly úplný blondýny. Snad jen škoda, že neměly vývoj, ale kdo by hleděl na vývoj.

Hl. orgán Kačka se pléna táže, má-li snad někdo něco ještě, takže plénum poslušně utichá a promluviti je nyní porotě.

Porotce Jakub si cení čistoty. Cení si vykreslení postav a hry se stereotypem. Zmiňuje štronza a táže se, bylo-li to nazkoušený. Na závěr zahání pochyby výrokem, že známe Pavla: Dal tam, co tam má být, a co tam být nemá, tam nedal.

Porotkyně Míša mluví o prostoru. Mluví o naladění. Mluví o tom, jak se herci pěkně poslouchali, a proto na sebe byli v prostoru naladění. Mluví o tématu, že bylo jejich a že je to dobře. Je dobře, že se nesnažili

tam něco nacpat. Jen to mluvení. Občas vám nebylo rozumět. Porotkyně Míša míní, že je třeba zpomalit. Nedrmolit. Vůbec, nespěchat. Nejen v řeči, taky ve střizích. Především ve střizích. Dát si pozor na pauzy, na ten tajmink. Výhodnější je diváka víc vtáhnout, říká porotkyně Míša. S tím se dá těžko polemizovat. Hrát do více stran, zvětšit gesto, narušit civilnost.

Porotce Víťa se ošívá, a hned vysvětluje proč. Byl přítomen generální zkoušce a leccos řekl už tam. Proto se teď zdráhá. Ale ne nadlouho. Upozorňuje, že Pavel vede děcka hezky, a vyzdvihuje jejich autenticitu. To proto, že nejsou znásilňovaný. Tak Pavel vychovává divadelníky, ne jen herce, skutečný divadelníky. Děcka jsou schopný myslet dramaturgicky.

Víťa ví, že je potřeba uhrát tu, v podstatě, arénu. Nelíbí se mu ale, že je představení divadelně svíceno. Dal by přednost, kdyby to bylo bývalo naholo. To vytváří pocit až vzájemnosti. Naopak v divadelním světle víc vynikne každá nepřesnost. Navíc brání kontaktu. Pak ale Víťa říká, že „možná je to jenom moje vize šílená“. Vyloučit se to nedá.

Dále pak Víťa míní, že fungovala stolička. Na to se z pléna ozývá vedoucí Pavel a praví, že konečně. Na to praví Víťa, že ale. Řeč se stáčí na polibek. Víťovi je líto, že si ho někteří diváci neužijí. Pavel prohlašuje, že to by se hádal, a je zjevné, že to míní vážně. Víťa není výhružkou zastrašen, natož přesvědčen. Míní, že by se snad mohl z řady diváků vyklonit, a polibek tak uvidět, ale stále není spokojen. Pavel nabízí, že mu oba aktéry líbací scény později večer poskytne, aby se mohl podívat.

Postava učitelky by měla mít jasnější znak, zpočátku splývá s žačkami. Později se profiluje až k neuvěření. Víťa přesto věří, že taková učitelka možná je, protože takovou kdysi měl. Němčinářku.

Na závěr komentuje svou vlastní připomínku ze vzpomínané generální zkoušky: v úvodu se ke své postavě jasněji přihlásit. Víc zamávat. Ať je jasno. Víťa se pak ještě dovolává ozvláštnění temporytmu. A ještě Víťa upozorňuje, že některý holky jsou poněkud uhihňaný. Pavel se z pléna dovolává jmen. Chce znát, která je uhihňaná. Z potemnělého kouta se ozývá Hl. orgán Kačka, řka, že uhihňaný jsou všechny ženy na světě. To je silný výrok, ale jelikož Hl. orgán Kačka spadá pod množinu všech žen na světě, nejedná se o šovinismus, a jedná se tedy o vtip, a je se tedy možno zasmát, což leckteří rádi učinili. Všeobecné veselí dodalo Víťovi odvahu a udal Kláru. Klára je uhihňaná a Pavel si to zapamatoval.

Porotce Jakub rozporuje Víťův pohled na světlo a směle oznamuje, že jemu se líbilo. Míní, že učitelka herecky zastiňuje balící kluky.

Zaznívá otázka na moment, kdy právě tito kluci uvidí objekty svého mladistvého zájmu a pronesou slova „To jsou ale KU!“, načež se zarazí. Plénum si není jisto, zda to byl záměr, nebo momentální nápad herce. Plénum se přiznává, že v ten moment mu začal mozek šrotovat. Nepřiznává ale co. Část pléna by si pak přála více doslovit postavy, nabízí koncept jakýchsi vnitřních monologů, ale je to část menšinová, stále menší, málem trpasličí.

Slova se ujímá vedoucí Pavel a zahajuje: Je to tam, ne ježis, nenene. Pak sumarizuje dotazy, na které je třeba reagovat. Byly tu dotazy na průběh zkoušek, na tvůrčí proces. Pavel na to rád odpoví a děcka ho prý můžou klidně opravit. Pavel připouští, že se hodně diskutuje. Premiéru měli v listopadu a do října se dva měsíce jenom kecalo. Hledalo se, co je naše téma. Je to autorský divadlo. Co je rodina, to je téma. Pavel prohlašuje, že sám je liberečák, a hnedle se opravuje, že vlastně jablonečák. Dokazuje tím, zdá se, znalost kraje a jeho témat. Pavel popisuje, že soubor vznikal narychlo. Někteří se přidali až čtrnáct dní před premiérou.

Řeč je o postavě výše označované jako rebel. Pavel míní, že není zmetek. Není zmetek a priori. I když ho tak někdo vidí. Třeba ta učitelka. Pavel obhajuje divadelní světla. Vysvětluje, že tam u nich mají vany, takže světlo padá svrchu a divadelní světla to už jenom pak dosvětlí. Tady se mu ale zdálo, že diváci mohli být oslněni. Nebyli. On sám si každopádně připadal osvícený.

S temporytmem souhlasí, tedy s připomínkami k němu: něco má být pomalejší. Má dojem, že pro soubor byla nová zkušenost, že se diváci tak moc nesmáli. Představení si tak sedlo na zadek. Štronzo je běh na dlouhou trať. Štronzo na konci kažýho obrazu bejt musí, a když je tam k tomu i pointa, je to ještě lepší. Jsou v tom každopádně rezervy, není to dost docvičený, soubor se v poslední době těžko schází.

Pak vedoucí Pavel nadhazuje myšlenku, že už to nebudeme prodlužovat. Pak se táže „nebo jo?“ a vysvětluje, že ono „KU“ byla improvizace. Správně tam má být, že to jsou ale kočky. Ale mohly by to být konec konců kuny, kuřátka, nebo – proč ne – kapybary. Scénář je dílem kolektivu, prostě to vznikalo, a pak se to selektovalo.

Pavel zdůrazňuje, že tu byli rádi, děkuje. Přichází Hl. orgán Kačka a předává za účast patřičné lejstro, není to diplom, ale i tak dobrý.

Následuje druhá část diskuse, o představení „Show strejdy Dutche“ souboru Divadlo strejdy Dutche, kterou se pokusíme pojednat úsporněji. Ač se zdála být vyostřenější, což byla, neozvalo se v ní nijak ohromující množství motivů. Diskutující se poměrně záhy rozdělili do dvou táborů. Jedni byli nepříjemně překvapeni, neřku-li šokováni, vulgaritou představení, a to jak v tématu, tak v prostředcích. Druzí vulgaritu přešli s nadhledem, ale byli nepříjemně překvapeni, neřku-li šokováni, nedomyšleností a nedodělaností představení, a to jak v aktuálním provedení, tak v celkové inscenační výstavbě. Mezi oběma skupinami se pak – co by Gandalf náhle se zjevivší mezi armádami trpaslíků a elfů pod Osamělou horou – vynořil porotce Víťa, kterému to bylo všechno málo, přál by si to ještě třikrát trapnější, naznačoval ideální míru trapnosti rukou vysoko zdviženou, zatímco diskutované představení mu v narychlo sestrojeném trapnometru dosahovalo sotva po prsa.

Tvůrci se obrnili namnoze opakovanou reálií, že u nich v Nymburce se to všechno snese, že tam svoje publikum mají a že z toho plyne veškeré nedorozumění: představení není totiž koncipováno pro

prostory a diváctvo divadelní, nýbrž přímo připravené a uzpůsobené prostředí hospodskému. Nymburská mládež totiž až doposud v hospodách toliko popíjela alkoholické nápoje, sledovala telku, nebo se ohlušovala nesmyslnou dusající hudbou. Nyní má možnost paletu rozšířit o neporovnatelnou divadelní šou Strejdy Dutche, utápějícího se v sebeklamu o vlastní výjimečnosti, prokládanou nesouvisejícími video-skeči.

Poznámka o změněném rámci, jak se zdá, do značné míry vyvrátila kořen nejzávažnějším námitkám, takže další komentáře se omezily na více méně drobné aspekty. Namátkou: „Není vulgární a nevulgární divadlo, je jen dobré a špatné divadlo.“ „Trapnost se trapností nesdělí.“ „Je to škoda.“

Jeden z dua protagonistů dále vysvětlil, že hraje bez brejlí, ale jinak že má na každém oku pět dioptrií. Jedině tak se mohlo stát, že na jeviště z publika vytáhl čtrnáctiletou dívenku a podle svých slov, ji trápil. Své působení v Divadle Strejdy Dutche chápe jako svého druhu poslání – v nymburských hospodách „asociovat bližní.“ Jinak ale působí i v dalších divadelních uskupeních, jejichž ambice jsou vyšší, takže naplňuje svůj potenciál. Vyšší možnosti obou aktérů totiž postřehli mnozí z diváků.

Na otázku, jak se na scéně cítili, odpověděli oba pánové, že nepříjemně. Poměrně brzy vycítili, že nejedou s publikem na jedné vlně, pročež představení podstatně zkrátili. Ve svém přirozeném prostředí se totiž dožívá až dvou a půl hodin. Přese všechno projevili vděčnost za poskytnutý prostor i ohlasy. Na jevišti nevnímali mnoho interakce, ale slyšeli mnoho smíchu. Porotce Jakub se na závěr nechal slyšet, že by rád jednou do nějaké té nymburské nálevny zajel. A výslovně se vyjádřil, že by dal před telkou přednost Divadlu Strejdy Dutche.

-ZAJÍ-

Na začátek mi prosím povězte něco o souboru.

Soubor Čtvrtek Večer spolu hraje už několik let, každý rok se složení obměňuje a je to třída ZUŠ, což znamená, že tam je, kdokoli se přihlásí.

U vás dělají všichni všechno, nebo je rozděleno, kdo dělá režii a kdo jen hraje?

Já jsem pedagog, takže to vedu. Tohle představení je autorské, takže text se napsal kolektivně a předcházely tomu diskuze o daném tématu. Všichni připravují představení, které se pak udělá z etud a dalších cvičení.

Měli jste nějakého hrdinu, podle kterého jste tvořili?

Hrdinu jsme neměli, všechno vzniklo na základě diskuzí.

Zajímavě uspořádané jeviště, pracujete často s netradičními prostory?

Nepracujeme, tohle bylo poprvé.

A proč teď?

Chtěli jsme pracovat s arénou, protože nám to pro tuto inscenaci připadalo jednoznačné.

na otázky odpovídal Pavel Skála

-GLAS-

Hned druhým letošním představením byla koláž scének z „Jediného dětem nepřípustného dětského programu“.

Co jsme to vlastně viděli? Jaká byla podstata?

Podstatou představení je parodie na veškerý televizní rádoby hvězdy a bulvární hvězdy, kterou Strejda Dutch je. A chceme hlavně balancovat na hraně vtipnosti a trapnosti. Často sklouzáváme na obě strany a záleží, jaké se sejde publikum. Hrajeme po hospůdkách, kde je samozřejmě jiné publikum a fungují jiné vtipy než tady.

Kde takový nápad vzniknul, vypadá to na hospodu?

Nedá se říct, že se po hospůdkách pohybujeme často, ale myšlenkou je scéna, kdy člověk přijde do hospody, sedne si k pivu a nemá si co říct a teď by bylo pěkný, kdyby tam byl nějaký doprovodný program. A tohle představení bylo dělaný s tím, že není pro „kulturní“ publikum. Většinou to tak funguje, i když je nám jasný, že tady na tomhle festivalu, kde je oficiální kritika a kde lidé čekají něco kulturnějšího to mohlo být šokující. Takový plivnutí do ksichtu. Kultura má vyvolávat emoce na obou stranách spektra a myslím, že jsme je dneska vzbudili. Takže účel splněn.

Pracovali jste na tom jenom vy dva a hostující hvězdy, nebo jste měli vedení?

Neměli jsme žádný vedení. My už tohle představení hrajeme pět let a vzniká před publikem. Původně když mělo scénář, tak vypadalo jinak a postupně se vybrušovalo, to na co lidi reagovali a odstraňovalo to, na co ne. A pořád se ještě tvoří. Třeba dneska jsme představení zkrátili a kolikrát se stane, že ho hrajeme dvě a půl hodiny, když publikum reaguje. A samozřejmě měli jsme hodně kritiky, ale nikdy to nebylo na tu délku, vždycky si stěžovali na nějaké konkrétní věci. Ono, když se hraje v tý hospůdce, tak piva se kupí… A tady byl trochu problém, že publikum bylo střízlivé, naše hlavní nevýhoda, takže se to natáhlo.

Chápu správně, že jsou vítané zásahy z publika?

My hodně pracujeme s publikem. A zásahy jsou většinou láhví. Tam člověk pozná,že možná by tu část měl změnit.

Ty scénky co tam pouštíte, jsou původní, pět let staré?

Tyhle jsou z roku 2012, takže nejsou tam od začátku. Sem tam se nějaká přidá, nějaká ubere. Protože přece jen, když se mění ten program a herci, tak je občas potřeba něco přetočit. Ale to „zdravý jádro“ tam pořád ještě je.

Ztotožňujete se s tématem?

Já se s tématem ztotožňuju, protože podle mě existujou tisíce, statisíce rádoby umělců a tohle je na to odpověď. Ale s postavama se neztotožňujeme.

-GLAS-