Stejné místo, stejný čas, jen to znepokojivé datum. Druhý den krajského kola recitační přehlídky Wolkerova Prostějova. Moderátor zahajuje s lehkostí sobě vlastní, porota si ořezala tužky i ostrovtip. Jen ještě jedna pozoruhodnost, účastníkům znává již ze dne čtvrtečního: po jednotlivých výstupech následuje zpravidla potlesk, to je běžné, a ještě po něm dosti vlekoucí se ticho, a teprve po něm zaznívá moderátorovo obligátní „děkuji.“ Načež je ohlášen následující recitátor, a kdo se má připravit. Účel pauzy, konstantní ve své délce, jež zpravidla přesahuje mez posluchačsky komfortní, se vyjevuje až plénu až dnes: je třeba posečkat, než si porota zaznamená své moudré postřehy. Ty pak při večerní diskusi může bez okolků vytasit. A tak to také udělala. Rozprava o pátečních recitacích se uskutečnila ve VN, to je v prostoře nad kinem Varšava, které se přece nějak říká, ale jak, to mi dočista vypadlo.
Vilém Tichý si připravil text Lumíra Kubátka o Kamilovi. Je to vyprávění o trablech kolem přijímacích zkoušek, při kterých Kamil mimo jiného pronese: „Jednou jsem viděl živou veverkou, jednou jsem viděl Hamleta – na obrázku.“ Vilém při přednesu jakoby sedí na zadní noze, nevím věru, jak jinak to popsat. Na tričku má obrázek Boženy Němcové, ovšem v záhrobním stavu, takže se pozná, že se jedná o Boženu němcovou jedině proto, že pod obrázkem stojí napsáno Božena Němcová. Při diskusi to přijde na přetřes. Předseda poroty Jan Anderle vyzývá Vilém, aby tričko ukázal. Vilém si svléká nadbytečné vrstvy, takže nyní vidí i ti, kdo si dříve nevšimli. Skutečně, Božena, jako mrtvá. Vilém se brání nevyřčenému předsudku, že tím chtěl diváctvu podsouvat svůj zájem o literaturu, řka, že je to spíš jen jeho oblíbené tričko.
Jan se snaží dopátrat se, co je hlavním motivem textu. Proti čemu se to v textu bojuje. Ozývá se, že snad proti společnosti, která nás omezuje a které se přizpůsobujeme. Kdosi upřesňuje, že se držíme nepsaných pravidel, i když vlastně nemusíme, nikdo to po nás nechce, ale my je stejně dodržujeme. To je hluboká úvaha.
Petr Váša nadhazuje otázku, jak se komu zdála Vilémova práce se změnami hlasů při dialozích. Ptá se, přišlo-li nám to přesvědčivé. Zaznívá ano, zaznívá ne. Někdo to vnímal spíš jako monolog. Jan si nedá pokoj. Přesvědčivé mu to nepřišlo. Není patrné, kdo je kdo a co chce. Vilém opáčí, že on se s textem ztotožňuje. Jeho přijímačky probíhaly podobně, a podobně překvapivě ho přijali. Jan se domnívá, že to především není vhodný text. Že to před-především není dobrý text. Paní učitelka, která je za volbu zodpovědná se na židli kroutí. Je to její chyba. Našla jej na blogu a zdál se jí výborný. A teď slyší od pana předsedy poroty krajského kola recitační přehlídky Wolkrův
Prostějov, že se zmýlila. Jan pokračuje, že o takový text není možné se opřít. Pokud s ním chce člověk pracovat, musí k němu zaujmout velmi zřetelný postoj. Vystupující musí mít jasno, co je to za situaci a jaká je jeho role v ní. A to se nestalo.
Gábina Sitterová upozorňuje, že selhával oční kontakt. Z Viléma cítila nejistotu. Měl by si dát velký pozor na plynulost věty, nevyrábět nelogické pauzy, nečíst čárky. Vilém říká, že pauzy dělěl schválně.
Petr Váša praví, že Viléma zná, že mu moc fandí a drží mu palce. Jako u dalších, tak i u něj ale pozoruje monotónní gesta. Text se mu od Viléma zdál uvěřitelný. Jen by měl víc probíhat, dnes jsme slyšeli spíš řadu epizod. Petr Váša je praktický muž, a tak nabízí praktický návod: určit si jednotlivé části textu. Kde je začátek, kde prostředek, de konec. Stanovit jasné hranice. Zní to banálně, ale pomůže to orientaci, a to zas dodá přednesu tah. A dá se v tom jít ještě dál: určit si, kde je začátek začátku, průběh začátku a konec začátku, začátek prostředku atakdál. Dále pomáhá vyzkoušet si sto variant textu. Tím se získá volnost.
Jan by ještě rád věděl, s kým se to Vilém v textu rval. Vilém říká, že mu to nepřipadá důležité, prostě někdo, s kým se rval. Paní učitelka má potřebu něco dodat, a tak té potřebě vyhovuje: Vysvětluje, že Vilém pracoval na dvou textech. Toto je ten druhý. Ten první byla báseň. Vilémova češtinářka si ale přála, aby pracovali spíš tady na tom, aby s tím mohli jet na Kandrdásek. Na Kandrdásek je to dobrý. Je to na půl cesty mezi přednesem a monologem.
Kristýna Kindratová přednesla úryvek „Děvky z malýho města“ od Mirjam Dreerjové. Na diskusi si bohužel cestu nenašla. Porotce Jan říká, že děvka tu není. Upozorňuje na tričko, které měla Kristýna dopoledne na sobě: obyčejné bílé s nápisem How to kiss a boy na prsou. Jan tím jen chce přítomné upozornit, že taková věc hraje. Že je třeba s tím počítat.
K jejímu výkonu budiž jen řečeno, že víc než na jiných bylo na Kristýně znát, kdy ví, co říká. V takových pasážích, a nebylo jich málo, kdy měla jasnou představu, se projasnil hlas i oči a byla radost poslouchat a nechat se textem provázet. V pasážích, ke kterým se nepropracovala, upadala pozornost její i naše.
Jan Dintspír si vybral povídku Woodyho Allena „Zhrzen chleba“, v jejímž závěru hlavní hrdina umírá na kombinaci neštovic a tomahavku v hlavě. To jen pro ilustraci, s textem jakého druhu bylo recitátorovi se utkat. Toho se týkala i první poznámka Vášova: veliké nebezpečí plyne ze střetnutí interpreta se známým autorem, o kterém má každý svou jasnou představu. Té je pak potřeva
dostát, nebo se vůči ní vyhranit. Ale vůči které z nich? Navíc u textu tak brilantního a precizně vystavěného nesmí interpret klesnout pod jeho kvalitativní úroveň. Musí být minimálně tak dobrý.
Gábina Sittová si chválí Janův „milý přístup.“ Zatím se jí ale zdá být na půl cesty, měl by jít dál. Hlavní ale je, že jde po cestě správné. Musí přidat jen takových bratru padesát až osmdesát procent. Gábina míní, že spíš než samotným vtipům se smějeme vážné tváři, se kterou jsou říkány. Podbízení se skrze žerty vadí plynulosti, vznikají nepřirozené pauzy. Gábina říká, že by si měl jan s textem víc hrát. A měl by zapracovat na závěru, na oné závěrečné poznámce. Ta vyzněla bezradně a vyšuměla bez účinu.
Honza Anderle upozorňuje na možnost vybudovat kontrast v poslední větě, vystavět napětí mezi tím co a jak se říká. Honza dále lamentuje, že nebylo dobře rozumět jméno hlavního hrdiny. Přitom je to takové krásně mluvné jméno, Endwhistle (aspoň doufám, pozn. aut. – nebylo právě dobře rozumět). V celém textu je jediná přímá řeč hlavního hrdiny, ta musí ale zaznít! Ta se musí prodat. Tu jakoby scénickou poznámku o místě a čase doporučuje Honza nevynechat. V textu nestojí náhodou, uvádí čtenáře, tím spíš posluchače do souvislostí, do atmosféry. Taky si všiml, že vtipy začaly vycházet až s blížícím se koncem textu. Až když se lidi zorientovali, což právě souvisí s onou úvodní poznámkou.
Váša začíná tím, že nechává stranou poznámku o artikulaci, čímž ji mimochodem umístil rovnou do středu. Vysvětluje, proč musí být přednes takového textu naprosto brilantní. Jde o jeho původ. Musí udržet pozornost, jinak se divák zvedne a půjde do vedlejšího baru, kde je lepší komik. Musí to být strhující, jízda na tobogánu.
Anderle otcovsky povzbuzuje, že nakročeno je, ale ještě kráčej. Váša doporučuje vnitřní představu, že Jan říká ten text v hospodě a musí všechny zaujmout. Anderle doplňuje, že by měl mít touhu, touhu příběh dopovědět.
Barbora Greéova předstoupila a přednesla text s názvem „Ne!“ Petr Váša jej označil za protestní, a zároveň sebezpytný. Jan Anderle zvolil výraz „drásavá výpověď.“ Lid si všiml, že po dlouhou dobu chybějí informace o reáliích, okolnostech textu. Anderle oponuje, že se postupně objevují. Korán. Obřízka – „nebreč, musel to odříznout.“ Váša glosuje, že Bára se rozhodla netlačit, zvolila přednes bez exprese, což je v kontrastu s obsahem textu. Jan se táže, zda se to stalo vědomě. Upozorňuje Barboru, že začínala s úsměvem. To si pan porotce pro sebe říkal „jo? Fakt jo?“ Váša čekal nářez, řádek za řádkem že se to bude valit. Ale dočkali jsme se pravého opaku.
Gábině to přišlo, jako nepovysvětlený výkladový film. Chybělo jí hlubší porozumění interpretky. Musí rozumět každému detailu. Interpretka musí vědět, co znamená „…umýt, namydlit…“ Musí mít jasnou představu. Gábina míní, že každé slovo musí být naplněno představou. Vysvětluje, že pak může vnitřní hloubka nahradit velká gesta, trhání šatů, trhání žil. To se zdá Gábině silnější než exprese. Bohužel zde to bylo nedotaženo, nenaplněno. Jan přidává příklad: „Neboj se, je to normální prohlídka.“ Jan praví, že za tím je strašně moc. Jan říká Barboře, že to především ona jako interpretka musí vědět, co za těmi slovy je. A musí nám to zprostředkovat.
Porota se shoduje, že lépe by Báře vyhovoval delší text. Takový, kde by bylo více slov, takže by za každým z nich nebyla taková dávka významů. Text, svým způsobem, s menší hustotou. Petr Váša by se zvlášť přimlouval za méně náročný text, aby výstup posluchače zajímal především kvůli Báře, ne jen kvůli textu a jeho tématu. Petr Váša představuje ideu udělat z jednoduchého textu událost. K tomu dodává Gábina Sittová, že takové pobývání a potýkání se s náročným textem člověku hodně dá. Jan Anderle uzavírá, že laťka ja každopádně vysoko.
Michael Černík se utkal s Tracyho tygrem. S Tracyho tygrem Williama Saroyana. A bylo to potýkání se podivuhodné a přesahující žánr prostého přednesu. Dovolím si zde upřít přímý pohled na scénu, místo abych jen říkal, co kdo říkal. Na scéně je Michael Černík, a to samo o sobě je pozoruhodný zjev. Michael se klackovitě poflakuje po podiu, v ruce knížku a ve tváři přidrzle vědoucí posmrtnou masku. Sahá do kapsy saka, které by mohlo být manšestrové, a vytahuje telefón. A vytáčí číslo. Telefonní aparát vyzvání, pak se ozývá hlas, a tehdy začíná hovořit Michael. Čte úryvek z tygra o tom, že utekl tygr. Na druhé straně je ticho. Celý postup se opakuje ještě několikrát, některá čísla jsou neaktivní, na jiných si nevyslechnou než pár slov, ale sami slyšet nesjou. Zjevně se nedaří podle plánu, Michael nervózní, kromě Tracyho mumlá i další věty, o rom, že s automatem ne, že to nejde, a že to ještě zkusí, a že už to zkoušet nebude. Chvíli posedí v první řadě, pak si nechá zatleskat a jde na své místo. Teď jen, co kdo na to.
Jan se pochopitelně ptá, komu že to Michael volal. Michael praví, že telefonoval do různých zoo. Toho si nikdo nevšiml, nikdo neslyšel. Kohosi to napadlo, ale až teď to víme jistě. Michael se za to omlouvá. Byl nesmyslně nervózní, wolkráči je vždycky nervózní, i když jinak nebývá, a zapomněl zapnout hlasitý odposlech. To se mu ještě nestalo. Jana by zajímalo, co Michael tak asi čekal, že se bude dít. Co mu tak nejspíš mohli říct? To Michael neví, nijak zvlášť se tou otázkou nezabýval. Z pochopitelných důvodů to celé nezkoušel. Jen si našel čísla do různých zoologických zahrad
a vypsal si úryvky o tygrovi, které mu pro ten účel připadaly vhodné. Jan poznamenává, že to je spíš performance, než recitace.
Z pléna vzlíná nápad, že náhodně zvolená čísla, ne jen do zoo, by házela víc asociací, bylo by to pestřejší. Nebo číslo do blázince. Nebo na linku bezpečí. To napadá Petra, a hned na to ho napadá, že to by se vlastně nemělo. Michael praví, že jisté je jen to, že cirkusy nefungujou, protože jsou teď zazimovaný.
Petr oceňuje, že se Michael pokusil o recyklaci, aktualizaci notoricky známého textu. Takhle ještě nikdo z nás Tracyho tygra neslyšel. A novátorství se Petrovi zdá hodné podpory. Z pléna se ozývá, že ale nemělo být užito jiných slov, než právě těch z knihy. Michael to ví a tvrdí, že se to mohlo stát jedině skrz ty neblahé technické potíže. Kaje se, že vyměknul. Petr vysvětluje, že zde názorně vidíme, jak záleží na detailech. Jak moc se celý výstup proměnil jenzměnou hlasitosti. Jak jinak by to vypadalo, kdyby bylo ozvučení bezvadné. A jak zase jinak, kdyby bylo zesílené do té míry, že bychom slyšeli každý dech a vzdech na druhé straně. Jan ještě nabízí svou interpretaci. Napadlo ho, že je zde Tracy představován jako někdo, kdo nedokáže komunikovat se světem, protože pro příliš mnoho ústupků společnosti ztratil tygra. Jan ale sám nahlíží, že to je jen jeho konstrukce. I Michael připouští, že tak hluboko nešel.
Štěpánka Hockeová se pokusila o „Malého Alenáše“ Ivana Vyskočila a byl to platný pokus. Jan všem ozřejmil, že na recitačních soutěžích je to text přímo profláklý. Gábina Sittová, která má, mimochodem řečeno, na starosti kolektivní rozmlouvací půlhodinku před každým z bloků soutěže, vyjadřuje svůj dojem, že Štěpánka byla nerozmluvená. Mimochodem řečeno, nedostavila se svévolně ani na společné rozmlouvání. Toho si Gábina všimla. Petr Váša vzpomíná včerejší dvojité snažení o texty Petra Nikla. Má za to, že Alenáš vyžaduje právě takovou mluvní obratnost. Z pléna roste hlava a hlas Báry Purmové, která praví, že výkonu chyběl odstup. Štěpánka se zaměřila na momentální prožitek, ale chce to větší nadhled. Honza Anderle se připomíná s otázkou, komu se to říká. To je podstatné. Zda třeba dětskému publiku. Má podobný dojem jako Bára: odstup skutečně chyběl. Dát si čas a práci s jednotlivými slovy. Třeba „zočit“, to je dost neobvyklý výraz, není-li to přímo Vyskočilův novotvar. Posluchači se musí dát čas. Gábina upozorňuje, že u Alenáše čekáme od interpreta radost ze žonglování se slovy. Čekáme energií naplněné vypravěčství. Gábina chápe, že si s tím dala Štěpánka dost práce, ale o to větší škoda je, kolik šancí promarňuje. Třeba pasáž „…ne dvakrát, ne třikrát… ne osmkrát, ale pětkrát.“ To je vtip pracujíc s očekáváním, které nabourává. I to si žádá svůj čas. Zde se vyplatí dodržet interpunkci, čistě pro orientaci.
Bára Purmová se stává bojovníkem za práva Alenášů a volá, že Štěpánka řekla text velice ploše. Že mu upřela celou řadu vrstev a rovin. S tím souhlasí Petr. Alenáš je podle něj na jedné z úrovní filosofické dílo. Však také Vyskočil začal Alenáše psát, aby si otestoval pozici klasického nominalismu.
A ještě technickou radu Váša přidává. Varuje, že když se člověk přeřekne, nebo jinak znejistí, trvá pak po jistou dobu nebezpečí dalšího karambólu. Proto je třeba ještě víc se usebrat a proti přeřeků se varovat. O pomalém tempu praví, že je to silná výrazová zbraň, ale jako taková se rychle okouká a ztratí účinnost, z čehož pramení monotónnost.
Nakonec několik slov o Kristýně Zieglerové, která už ve čtvrtek vyprávěla úryvek z knihy „Zatracení“ Chucka Palahniuka, a teď se náhle zjevila na páteční diskusi, lačna připomínek poroty. Dozvěděla se, že má sympatickou energii. Neměla by to ale zase přehánět, její podání bylo totiž spíš přepálené, některé úseky vyloženě přehrávané, a to nejen hlasem. V důsledku toho se dopouštěla nesmyslného dělení vět i slov a text ztrácel na tahu. Dozvěděla se, že nadužívala zvukomalebných prostředků, nadbytečně ilustrovala. Nelogické pauzy dokonce i vprostřed slov, kterým to ovšem nepřidalo na zřetelnosti, třeba u dvojice výrazů před-mrtvý a post-živý. A zmiňované město je Locarno.
V rámci pátečního bloku vystoupilo ještě dalších pět recitátorů, ale o těch zde nyní nebude řeč. Věnujeme jim samostatné ohlédnutí s názvem Stánky. Ví Bůh, že si ho zaslouží.
Výsledky soutěžní části Wolkrova Prostějova budou rovněž vypsány v samostatném záznamu.
-ZAJÍ-
