Rubrika: Článek

Recenze:

Festivalovou sobotu zahájil soubor HOP-HOP s inscenací Kryšpínovo zmizení. Děj vyobrazuje příběh jedenáctiletého Kryšpína, který se od ostatních liší svou hluchotou. Kvůli této odlišnosti je opakovaně šikanován svými spolužáky. I přes tyto nepříjemnosti se skamarádí s dívkou, která ho alespoň na chvíli dovede rozptýlit od každodenních problémů. Pod nátlakem šikany se rozhodne definitivně utéct. Přestože Kryšpín nemá se svými spolužáky nejlepší vztahy, rozhodnou se ho hledat. Celý příběh je ukončen policejním hlášením o chlapcově nalezení. I přes nízký věk se herci rozhodli zinscenovat tak vážné téma, což je ocenitelné. Soubor využíval jedinou kulisu a to štafle, které byly plně využity na několik způsobů. Zároveň by se dala ocenit vynikající práce se světly.

Jak vznikla myšlenka tohoto představení?

„Chtěli jsme vážnější téma, tak jsme se ho na konci loňského roku snažili vybrat, abychom v září mohli co nejdříve začít zkoušet. Nakonec jsme došli k tématům jako je vyhranění ze společnosti.“

Jaký je průměrný věk vašeho souboru?

„V průměru jedenáct až dvanáct.“

Proč zrovna štafle?

„Zkoušeli jsme používat různé typy světel, ale většinou to nefungovalo, protože jsme je různě pokládali po zemi. Přemýšlel jsem nad stojanem, ale na něm jsou většinou divadelní světla, tak jsem šel do skladu a našel jsem štafle. Tak jsem je vzal a ony tam nakonec zůstaly.“

Vaše inscenace je inspirovaná knižní předlohou. Odstranili jste z ní nějaké scény, nebo naopak do ní něco přidali?

„Zůstali nám tam postavy, některé i s originálním jménem. Ponechali jsme hlavní příběh, ale přetvořili jsme ho, protože originál je spíše z pohledu policie. Snažil jsem se hlavně podpořit role dětí.“

Diskuze:

• Prospělo by ostřejší oddělovaní minulosti a přítomnosti.
• Drobný nesoulad režisérské ambice a herců.
• Zkusit proměnit hudbu, aby nebyla celé představení stejná.
• Ze začátku silná atmosféra, ale postupně se vytrácí.
• Pochvala za Kryšpínovu přirozenou odlišnost.
• Vytvořit více prostoru pro promluvy (opouštět prostor až po domluvení).

Lidé:

„Bylo to těžký, ale geniální. Ty děcka to zahrály snad líp než dospělí.“

„Ještě to vydejchávám. Byl to vlastně takovej krásnej spot proti šikaně.“

„Dobrá atmoška.“

„Použili jednu rekvizitu víckrát a to bylo vono.“

„Líbilo se mi to světlo, ale některé scény tam byly nepochopitelný. Já jsem třeba nepochopil, proč běhaj.“

Film o recyklaci oblečení sloužil jako náhrada za dva divadelní soubory, které nedorazily. Promítání probíhalo na velkém sále za pomoci plátna a projekce. Z názvu filmu bylo poznat, že se bude týkat recyklace oblečení, a jakým způsobem se oblečení může zrecyklovat.

Celé se to neslo ve stylu dokumentu bez konce. Myšlenka stála opravdu za to, jelikož je recyklace oblečení docela nevšední téma. Teda aspoň já jsem se s tím ještě nesetkal. Mohli jsme zaslechnout angličtinu, estonštinu, bangladéštinu a dánštinu. Abychom věděli, o čem se lidé vůbec baví, měli jsme k dispozici titulky.

Zpracování dokumentu bohužel nebylo tolik záživné. Čekal jsem, že bude mít nějaký náramný konec, ale nebylo tomu tak. Módní návrhářka se rozhodla, že zjistí, jak se vyrábějí džíny v Bangladéši a kolik chemikálií je při jejich zpracování využito. Bylo jich opravdu hodně a některé byli i nejjedovatější. Ale lidem, kteří džíny vyrábějí, to nevadí. Potřebují peníze, aby se mohli uživit. Bohužel jejich mzda je natolik nízká, že musí pracovat přesčas, ale i tak za svou práci mají málo.

Od výroby škodlivých kalhot jsme se dostali k výrobě ekologických triček. Což jsem nečekal. Myslel jsem, že se to bude celé nést v duchu kalhot. Celou dobu jsem návrhářce držel palce, že se jí podaří něco velkého změnit. Ale na konci mi to tak nepřipadalo. Problém nebyl ve filmu, ale spíš jakým způsobem návrhářka přistupovala k problému. Podle mě, udělala velký skok. Možná by bylo lepší, kdyby nás jako lidi globálně seznámila s nápadem recyklace oblečení. Jenže ona využila rovnou nadnárodních korporací a navrhovala jim svůj nápad s ekologičtějším oblečením. Oděvy tohoto typu jsou na pohled zajímavé, ale poměrně netradiční a vzal by si je na sebe jenom nějaký hipster. Návrhářka pro svou práci nepřipravila ani žádnou kampaň, nebo možná připravila, ale v dokumentu o tom nebyla zmínka.

Podle mě měl film krásnou myšlenku, ale zpracování za to tolik nestálo.

Recenze:

Poslední představení pátečního dne jsme měli tu příležitost vidět inscenaci s názvem Nahoru, dolu!!!. Hned od začátku mi bylo jasné, že to bude docela nevšední hra. Už jenom kvůli tomu, že jsme si před začátkem představení mohli prohlédnout brožuru od souboru o souboru a inscenaci. Celý děj se odehrává v bytě muže, který se téhož dne musí odstěhovat. Jeho byt ale nevypadá na to, že by se měl stěhovat, proto musí povolat do služby pár svých přátel, jelikož by to sám nezvládl. Z celého problému stěhování mi bylo hlavní postavy až líto. Snaží se, aby všechno ostatním náramně fungovalo, ale když dojde na něj, není to v pořádku. S nástupem jeho přátel přicházejí neobvyklé situace. Mnoho momentů bylo poněkud klišoidních a dalo se přečíst, jakým způsobem asi vyústí. Při pohledu na postavy a herce, kteří je ztvárňují, bylo vidět, že se pro svoji postavu hodí.  Z celé hry bylo cítit, že je víceméně pro dospělejší publikum. Hlavně kvůli humoru, který nás provázel celou hru. Sexuální podkres se postupem času hromadil. Jako sněhová koule, která se pomalu nabaluje. Po chvíli se objevil a pak se opět schoval, ale pořád ho bylo cítit. Někdy ho na můj vkus bylo opravdu hodně, možná až převeliké množství. Musel jsem zrakem uhýbat, abych některé části úmyslně neviděl, protože mi to přišlo až moc utáhlé za vlasy.

Jak dlouho tohle představení hrajete?

„Zhruba rok. Máme za sebou tak čtrnáct repríz. Ono každý to představení je totiž jiný. Někdy se totiž něco stane. A tím se to změní. Někdy tam je i prostor k improvizaci. A zkoušeli jsme to jeden rok.“

Jak to bylo s rozdělením postav?

„Já jsem si vybral hru, které by přímo pasovala na naše lidi. Ale to není poprvé, už jsem to takhle párkrát udělal.“

Hrajete představení s podobnou tématikou?

„Před tím jsme hráli Hovory o štěstí mezi čtyřma očima od Patrika Hartla, ale pro nás to trochu upravil, když jsem ho poprosil. Ještě jsme hráli Lakomce.“

Mně to přišlo jako typická činoherní hra. Jaké to bylo hrát na divadelním festivalu?

„My nechceme vytvářet experimentální věci ani alternu. Chceme dělat typickou činohru a toho se držíme. A snažíme se využívat ověřené základy, na kterých se dá budovat.“

Povíte mi ještě něco o vaší inscenaci?

„Hru jsme kvůli právům museli předělat. Jména i název jsme si museli vymyslet. Hra je původem z Francie a tam to mělo přes tisíc repríz.“

Když jste pozměnili nějaké věci, upravili jste i něco v ději?

„Scénář pár věcí nabídne, ale my jsme s ním pracovali pomocí nadstaveb. V originále je, že Lorencovi někdo ukradne dodávku a oni toho zloděje nahání. Plus jsme ještě do toho vkládali vlastní věci.“

Diskuze:

• Hrdina se dostává snadno do problémů, jsou až předvídatelné.
• Trvá dlouho, než se představení dostane k pointě.
• Hlavní hrdina by se měl ocitnout v důležitější situaci než je teď.
• Zamyslet se nad tím, zda některé situace nejsou pro příběh zbytečné – proškrtat text.
• Promyslet konec samotného děje a jednotlivých postav.

Lidé:

„Prvních deset, patnáct minut se mi to fakt líbilo, ale pak už mi to přišlo zdlouhavý. I když mám tenhle humor rád, přišlo mi to přemrštěný. Hodně přemrštěný. Bylo to potom už docela trapný.“

„Na začátku to bylo energický. Bavilo mě to, vtípky byly dobrý. Začátek byl dlouhej, všechno se točilo pořád v jednom kole. Po přestávce mi přišlo, že to bylo bez energie, nebavilo mě to, a kdyby to bylo ještě kratší než první část, tak by to bylo mnohem lepší.“

„Bylo to energický, veselý, takový ze života. Viděl jsem v tom spoustu mých přátel, v některých scénách i sám sebe. Na druhou stranu, tím, že vedeme dětský soubor, tak to nebylo zrovna nejvhodnější.“

„Z toho, co jsem viděla, nebylo dobře vybraný představení pro správné publikum. Asi nevěděli, kam jedou. Humor mi přišel spíš takovej plochej a nějak mě to nezaujalo.“

Recenze:

Při druhé inscenaci se nám představily Děti pódia se Strašidlem cantervillským. Do anglického zámku, proslulého svou strašidelností, se nastěhuje americká rodinka. Jedna z nejpodivnějších věcí, se kterou se rodina potýká, je stále objevující se skvrna na podlaze. Důležitými postavami tohoto příběhu je vtipná dvojice duchů, která si o sobě myslí, že umí strašit. Ve většině případů byly texty pouze odříkané, bez motivace.

Proč jste si vybrali tuhle hru a kdo s ní přišel?

„Protože nám to přišlo zajímavý a chtěli jsme hrát komedii. Přišla s tím naše paní učitelka a všichni jsme se na tom shodli, že to chceme opravdu hrát.“

Jaké pro vás bylo zkoušení v takovém hojném počtu žen, slečen?

„Docela vtipný. My jsme zvyklí, že si stáhneme vlasy a role jsme si rozdělili sami.“

Jak dlouho jste zkoušeli tuto inscenaci a po kolikáté jste ji hráli?

„Dva měsíce a měli jsme premiéru.“

Kde jste sehnali vaše kostýmy?

„Tak jak to přišlo. Doma, v sekáči, …“

Diskuze:

• Děti mají nevyužitý potenciál, kvůli špatné volbě textu.
• Text je rovinný, soubor by se měl zamyslet nad tím, proč danou repliku říká.
• Domyslet mikrosituace a povýšit text.
• Inscenace by měla být více propracovaná.
• Klást důraz na správné slovo, ve správnou chvíli.

Lidé:

„Viděl jsem to jednou a už to “miluju“.“

„Skvělý smysl pro humor (sarkasmus).“

„Nejlepší bylo uskočení a dva caparti.“

„Nelíbilo se, špatné herecké výkony, přehrávání, nebylo to vtipné, přeřeky,…“

„Líbil se mi náznak choreografie.“

„Měli propracované kostýmy.“

Recenze:

Třináctý ročník festivalu NaNečista odstartoval soubor Špenát a kedlubna s inscenací Plaznazbor. V průběhu celé hry byly vyobrazovány dětské rutiny. Básně, které zazněly, byly prezentovány v českých překladech, ba dokonce i v německém originále. Herci využívali neobvyklé rekvizity, například megafon, gumovou kachničku nebo pálku na stolní tenis. Představení působilo celou dobu velice dynamicky a mile. Hravé zpracování diváky upoutalo díky neobvyklému pojetí. Poezie, která se v představení objevovala, byla doplňována pohybem a ten přinášel nové metafory. I přestože soubor funguje v tomto složení poměrně krátkou dobu, v inscenaci působilo souznění členů a jejich vzájemná empatie dodávala představení nový rozměr.

Proč zrovna vy čtyři?

„Z několika tříd jsme byli vybráni našimi učiteli. Vybrali nás kvůli tomu, že o divadlo máme větší zájem. Původně nás bylo šest, ale dva odešli a vydrželi jsme jenom čtyři.“

Jak jste přišli na tento nápad?

„Tlačil na nás čas, jelikož jeden člen odešel. Vedoucího tedy napadlo, že bychom mohli vytvořit tohle. Šlo nám hlavně o to se vyblbnout, uvolnit a ukázat tu hravost, hrát si s textem.“

Proč malování křídou?

„Nemělo to moc velký význam. Jen jsme chtěli na začátku ukázat, že to bude hravé. My jsme totiž často ztvárňovali děti, tak jsme chtěli ukázat, že je to dětské a hravé.“

Diskuse:

• Dobrá propojenost souboru.
• Působivý rytmus.
• Velice zajímavé zpracování poezie.
• Dobré využití věcí, které se nabízejí.
• Práce těla a smyslu stála za to.
• Obrovské nasazení až do konce.
• Líbilo se mi využití originálu.

Lidé:

„Jedna jediná věc. Napětí. Já jsem to nemohl udýchat. Nadechl jsem se na začátku a vydechl jsem až na konci. A to se mi líbilo.“

„Vzhledem k tomu, že mi na začátku nebylo řečeno, že to bude nonsense, říkal jsem si, co z toho vlastně vznikne. Než mi došlo, že je to nonsense, chvíli mi trvalo, než jsem se začal bavit.“

„Nejvíc se mi líbil rytmus. Skočil mi do hlavy tak, že po skončení představení jsem ho pořád ještě vnímal.“

Tvoje bába – #zoufingtime

rozhovor se souborem:

Jak dlouho jste na tom pracovali?

,,Dva měsíce. A pak dodělávky.“

Jak vás napadlo tohle téma?

,,Tam jsou dva afekty, faktory, který nás donutily k tomuhle představení. První byl, že u nás na vesnici žije jeden chlap a je bohatej. Leona si z toho začala dělat srandu a začala všude psát o Ládíkovi. Pavel jí pak k svátku založil facebookovou stránku Leona, ty na něj zapomeneš a začali se tam přidávat různý fotky a lidem se to docela líbilo. A pak jsme se rozhodli, že z toho uděláme představení a zakomponujeme do toho ty nahý fotky.“

V čem byste chtěli pokračovat dál?

,,Uvažovali jsme o …..“

Máte raději komedie nebo tragédie?

,,Nás baví dělat si srandu. Jednou jsme zkusili něco podle předlohy, ale pak jsme od toho opustili.“

V takovéto sestavě jste od začátku?

,,Původní členové jsou dva a ti jsou tady 10 let, ale to ještě nebyla Tvoje bába. Postupně se z nás stal tento soubor a poslední rok zůstáváme takhle. Dříve jsme byli Brumoni, ale před více než rokem jsme se přejmenovali na Tvoje bába, protože jsme něco měli v souboru a chtěli jsme to změnit od základu.“

Jak se vám dneska hrálo?

,,Byla zima, selhala technika, internet, ale lidi byli strašně skvělý.“

Proč jste se rozhodli zapojit tam i stream?

,,Protože v dnešní době všichni jedou živá vysílání. Nestreamuješ – nežiješ vlastně. Patří to do té generace, což bylo naše téma.“

Proč je na facebookových profilech za každým jménem -is Oou?

,,Udělali jsme si srandu z našich bývalých, starších kolegů. Je to inside joke.“

[Spustit slideshow]

Studentský soubor Vydýcháno – Andrew Coffey

rozhovor se souborem:

Řeknete mi něco o vašem souboru?

,,Bylo nás mnoho. Zůstalo nás málo. Jsme jeden ze souborů liberecký ZUŠky. Zkoušíme ve sklepě, kde nejsou ani okna, takže proto Vydýcháno.“

Jak jste se k tomuhle představení dostali?

,,Je to stará irská povídka. Před rokem a půl jí přinesl jeden ze členů, je hodně mystická a fantasy.

Jak jste celkově tvořili představení?

,,Přibližně měsíc a půl, než jsme se k tomu odhodlali to udělat.“

Názory diváků:

,,Zajímavý a líbilo se mi.“

,,Sice jsem byla vzadu a moc toho neviděla, ale líbila se mi práce s prkny. Že pomocí prken udělali moře, bažinu atd.“

,,Líbilo se mi, jak využili prkna, jak s tím pracovali. Díky zvukovým efektům jsem si dokázala představit, že jsou na té lodi, nebo že tam je ta bažina.“

[Show as slideshow]

Divadlo Bohem – Pošťácká pohádka

rozhovor se souborem:

Bohém funguje 4 roky a dobře, jako vždycky. Před čtyřmi roky jsme byli poprvé na NaNečistu s jedním představením a od té doby se Bohem datuje, jako takový.

Představení je podle předlohy, že ano?

,,Ano, od Karla Čapka.“

Jak jste se dostali k této předloze?

,,Někoho z bývalých členů napadlo, že bychom mohli udělat něco takového, když jsme udělali i Boženu Němcovou na divadelní hru. Takže, proč ne toho Čapka.“

Jak jste něco takového dlouho vytvářeli?

,,Extrémně krátký čas. Někteří nacvičují rok, my jsme to nacvičovali necelý měsíc. Nám se to mezitím stačilo rozpadnou a sehnat nové lidi. Doufáme, že s námi dlouho vydrží.“

Pro jakou věkovou kategorii je to určeno?

,,Spíše pro děti, ale pro vás jsme to lehce poupravili, jelikož jste dospělí.“

Máte v plánu se vracet k něčemu podobnému, jako minulý rok. Nebo chcete pokračovat dál v pohádkách?

,,Nechce být vysloveně pohádková skupina, i když pohádky jsou úžasná věc. Přednedávnem jsem dostal návrh na „Na dně“ od Gorkijeho. Což se dá udělat také punkově, jako představení z minulého roku.“

Názory diváků:

„Přišlo mi to zajímavý, ale než se to rozjelo, než to bylo zajímavý, tak to trvalo, ale pak ty hlášky stály za to a bavila jsem se.“

„Hezký, ale pro mě moc nezajímavý. Moc nestíhali měnit scény přes tmu.“

„Přišlo, mi to pořád v jedné rovině. A vadilo mi třeba jak tam vypadl mobil a nemělo to tam asi být a tak. Ale jinak oceňuji tu snaho, jak se snažili udělat tak starou pohádku.“

„Některé vtipy se jim povedly a u některých jsem se fakt zasmála, ale přijde mi to jako těžší téma. A nepochopila jsem proč skřítkům nenechali pohlaví a hlas.“

„Mně se to líbilo moc. Byly tam, sice ne moc, některé věci vtipné.“

„Líbila se mi část s autem a převážně konec, protože tam bylo hodně akce. A nevadilo by mi, kdyby skřítci mluvili normálními hlasy.“

[Spustit slideshow]

Mladivadlo – Motýli

rozhovor se souborem:

Můžete mi říct něco o vašem souboru?

,,Jsme zuškový soubor, ale není to taková ta pravidelná skupina. Jsou to namíchaní lidé z různých skupin. Vznikalo to v rámci individuálky, ani ne v rámci souboru, protože je to taková komorní věc.“

Proč jste se rozhodli hrát zrovna toto?

,,Tak to vzniklo tak, že Terka a Viktor chtěli pracovat na nějakém dialogu a našli jsme tuhle hru. Původně jsme z toho vybrali pouze ten dialog, ale pak se to líbilo nám všem, takže jsme se rozhodli, že tu hru zkrátíme a uděláme z toho inscenaci jako takovou.“

Jak dlouho jste na tom pracovali?

,,Asi 2 roky, ale mezi tím jsme dělali spoustu dalších inscenací, takže jsme se tomu plně nevěnovali.“

Chtěli byste pokračovat v něčem podobném?

,,My bychom určitě takhle u divadla chtěli dál zůstat, ale jelikož za chvilku budeme mít všichni maturitu, tak uvidíme, jak budeme moci pokračovat dál. Ale i ještě teď vymýšlíme další inscenace a rozhodně to nechceme nějak opustit.“

Názory diváků:

„Mně se to hrozně líbilo, protože mi přijde strašně těžký zahrát někoho, kdo je slepý, když to sám nezažil. Mně se to v tomto podání hodně líbilo. Byl to takovej ten klasickej americkej příběh, ale bylo to dobře zahraný a líbilo se mi to.“

„Líbilo se mi to. Ze začátku jsem se moc nechytil, asi tak do půlky. Přemýšlel jsem jak to skončí a přišel jsem na to hrozně rychle. To byla trošičku taková škoda, ale jinak se mi to líbilo. Hezky zahraný, si myslím, docela. Akorát škoda, že to nebylo moc napínavý.“

„Mně se to líbilo. Hezký herecký výkony a hezkej příběh. Prostě to bylo dobrý.“ „Je to krásný představení. Je to super.“

„Muzika byla dobrá, role toho režiséra byla fakt dobrá.“

„Mně se to moc líbilo. Fakt jako super. Určitě jedno z nejlepších představení co tady bylo. Námět byl super, originální a nic takového jsem ještě neviděla.“

[Show as slideshow]