Rubrika: Článek

Recenze:

Druhým představením dnešního dne byla inscenace Šifra, kterou se Japoncům nikdy nepodařilo rozluštit od souboru JAK. Představení se snaží, za relativně krátkou dobu, divákovi přiblížit trable muže, kterému se nedaří zapůsobit na ženy. Délka inscenace je nastavená dobře. V průběhu se stihne vystřídat několik typů žen, každá povahově naprosto jiná, na které žádná z balicích taktik nezabere. Muži nepomohou ani rady číšníka, který v inscenaci zastupuje pozorovatele, který v trefnou chvíli nabízí své tipy a rady pro získání ženy. Právě interakce mezi mužem a číšníkem je třešničkou představení. Charakter každé z žen je sice rozmanitý a vystihující, ale právě číšník dodává představení jiskru, která člověka mile překvapí a pobaví. Herecká stránka také nebyla špatná. Herci nepřehrávali, i když se to u některých charakterů žen mohlo nabízet. Celkově představení pobavilo a věřím, že spousty diváků odcházelo ze sálu s velice dobrou náladou.

Rozhovor se souborem:

Je inscenace podle předlohy nebo se jedná o vaši vlastní tvorbu?

„Tahle hra je podle komiksu od Štěpána Kopřivy a Tomáše Kučerovskýho, který vyšel někdy před deseti lety a jelikož jsem magor do komiksů, tak to znám. Z komiksu do hry jsem to akorát přepsal, ale protože je to víceméně jen série dialogů, tak to byla velice jednoduchá práce, takže bych to autorstvím nenazýval.“

Ztotožňujete se s inscenací?

„Já si myslím, že správný absurdní drama by mělo odrážet realitu, ale nějak nečekaně. Ženy jsou záhadné, ale krásné.“

Proč jste zvolili zrovna několik druhů pití, pro které si ženy postupně přicházejí?

„Je to v kavárně, takže jsme si řekli, že by bylo fajn, aby něco měli. To je takový hlavní důvod. My jsme hlavně potřebovali prostor, kterým ty holky půjdou a nějak se budou prezentovat. Skoro jako na módním molu. A tohle byl krásný způsob, jak to udělat.“

Jak soubor reagoval na nápad vytvářet inscenaci podle komiksu?

„Já jsem s tím přišel a myslím, že se mi docela povedlo je strhnout, ta hra je vtipná, minimálně ta předloha, za tím si stojím. “

Publikum:

„Mně se to líbilo. Ale na začátku, když tam seděl a čekal, by tam nemusela být hudba.“

„Bylo to fajn. Možná bych tam přidal více textu ohledně postavy barmana. Byl vtipnej a taková dobrá spojka mezi nimi.“

„Myslím si, že by se to mohlo dotáhnout do lepšího tvaru, aby to jelo rychleji a nebylo tolik předvídatelný. Už po první víme, že budeme čekat do toho než, přijde sedmá holka.“

Diskuse:

• Velmi vtipné.
• Nedošlo ke katarzi.
• Jako cíl jsem vnímal zprostředkovat mužskou snahu porozumět ženám.
• Neviděl jsem v tom nic hlubokého.
• Přišlo mi, že se tam vyskytovalo příliš absurdit.
• Přímost je cílem k srdci.

[Show as slideshow]

Recenze:

Již druhým rokem se na NaNečistu objevil soubor z Mnichova Hradiště. Za rok jsem zpozorovala jistý posun. Tato inscenace pojednává o skupině adolescentů, každý je z jiného soudku, ale přesto se spolu musí naučit fungovat. Oceňuji, že se představení dotýkalo spousty témat např. rodiče, nerovnost pohlaví, odlišnost rodin, přesto všechny náměty spojoval jeden motiv – puberta. Herci mají ještě na čem pracovat, ale myslím, že se dostali na dobrou cestu k tématu, který je pro ně zajímavý. Postavy vycházeli ze samotných herců, jak mi potvrdil i soubor, ale přesto na mě působili poněkud nepřirozeně. Samotná inscenace je na motivy filmu Snídaňový klub, což mě příjemně překvapilo.

Obecenstvo k Hematonu:

,,Zaráželo mě, že tam ta učitelka nebyla a pak si na ni až vzpomněli, přišlo mi to nepřirozené,”

,,Zajímavá variace Breakfast Clubu.”

,,Tato inscenace podporuje individualitu.”

Diskuse:

• Jde vidět posun.
• Pěkně se to pozorovalo.
• O který žánr vlastně má jít?
• Co má být posláním představení?
• Rozhodně s tím pracovat dál a zkusit se vejít do těch 40 minut.

[Show as slideshow]

Recenze:

Čtrnáctý ročník divadelní přehlídky NaNečisto odstartoval soubor Bez názvu s inscenací Sametové sliby. Scénografie byla jednoduchá a jednoduše se s ní dalo pracovat, což oceňuji. Spolu v ruce se scénografií šla i celková délka představení, která mi vyhovovala. Dále bych vypíchnul, že se nevyužil přímo čokoládový dort, tím pádem si každý mohl představit svůj ideální. Celkový projev, na mě zapůsobil kladně. Asi nejvíce mě okouzlil styl mluvy a práce s ním. Herecký výkon všech postav byl uvěřitelný. A ze všeho nejvíc jsem si uvědomil, že muž se nikdy nesmí stavit mezi ženu a její jídlo.

Rozhovor se souborem:

Z jaké předlohy jste čerpali?

„Vycházeli jsme z rozhlasové předlohy, kterou napsala Dobra Slámová. Moje dcera a kamarádka souboru.“

Je nějaká podobnost mezi herci a rolemi?

„Jelikož pouze jeden z nás dosáhl plnoletosti, tak zatím ne. Ale pokud se bavíme o charakterech, tak ani to ne. Bára je moc hodná.“

Bylo pro vás snadné využívat takový ladný styl mluvy?

„Já jsem se už takhle narodila. „

„Všem nám to je příjemný, ale učení toho textu nebylo úplně ideální. Hodně náročný, ale jisté překážky jsme překonali.“

Jak dlouho jste zkoušeli?

„Koncem minulého školního roku jsme si řekli, že to chceme dělat. Pak jsme si to nějak zkoušeli a tenhle rok jsme přibrali Dušana, se kterým se přidala i hudba. Když někdo přijde, se snažíme využít, co dokáže nabídnout.“

Publikum:

„Představení se mi líbilo, ale chvílemi jsem byl celkem zmatený, protože nás pořádně neseznámili s postavami.“

„Bylo to nádherný, moc se mi to líbilo.“

„Bylo tam nízké citové vypětí, ale jinak dobrý, líbila se mi ta gradace.“

Diskuse:

• Ocenila jsem zveličení problémů.
• Měl být dort metaforou?
• Líbilo se mi, jak to soubor pojal s nadsázkou, jelikož to tak vlastně je v reálu.
• Zaslouží si takhle velké téma toto zpracování?
• Pro mne to bylo o narušení důvěry.
• Soubor ,,okouzlil verš“.

[Show as slideshow]

Recenze:

“Začátkem konce” nás provedl nově vzniklý mostecký soubor “Dva v jedné”. Incenace se dotýkala spousty témat, ale jak už z názvu vypovídá celým představením prováděly konspirační teorie o konci světa. Nejdříve se zdálo, že se budu smát od začátku do konce, jenže jak inscenace šla dál, začala jsem se zamýšlet, jestli je tento námět opravdu tak k smíchu. Herci se nebáli otevřít i téma naivity, paranoiy a nakonec spor mezi náboženstvím a vědou. Ráda bych vypíchnula posun souboru od jejich premiéry. Nakonec v nás herci zanechali otázku, jestli je lidstvo hodno záchrany.

Rozhovor se souborem:

Co vás vedlo k založení souboru?

Měli jsme volno o prázdniny a chtěli jsme dělat divadlo.

Jak jste dospěli k tomuto tématu?

Přišel s tím režisér Peťa a jak jsme se do toho postupně nořili, přišli jsme si i na téma manipulace médií.

Jak se vám pracovalo na vlastní pěst?

Potom, co jsme si ujasnili, kdo má poslední slovo, to už šlo lépe. Vždy jsme pracovali pod něčím dohledem, takže tohle bylo něco naprosto jiného.

Jak vznikl název souboru?

Spontánně, chtěli jsme “nějakej punk”.

Obecenstvo k souboru:

,,Jako člověk vědecky založeným, který dnes a denně řeší konflikt mezi náboženstvím a faktickým vnímáním života, tak jsem ocenil tu část, která se tím zabývala a jsem rád, že přestože každá strana začínala stereotypně na jiném názoru, nakonec dospěli ke stejnému.”

,,Mohli by zkrátit ta videa na začátku.”

,,Hlavní myšlenka = neřídit se tím, co říkají v médiích.”

Diskuse:

• dobré zpracování videí, ale ještě zapracovat
• vyřešit lépe chat ( 2 nebo 1 chat?)
• upevnit strukturu celku (více porozumět)
• jde vidět, že vás to baví
• odcházel jsem s otázkou, a to jsem rád

[Show as slideshow]

Recenze:

Nedělní dopoledne nám zpříjemnil soubor Očka s inscenací DRUM. Náctiletý Pepík po většinu času rád žije ve svém světě, který mu zprostředkovává jeho kniha o ostrově Drum. To zapříčiní skutečnost, že je ve třídním kolektivu outsidrem. Jeho jedinou kamarádkou se stává spolužačka, která nově nastupuje k Pepíkovi do třídy. Postupem času zjišťují, že mají mnoho společného, a proto spolu tráví většinu času. On se do ní postupně zaláskuje a byl by pro ni schopný postavit se i svým spolužákům, kteří ho opakovaně šikanují. Jako jedinou kulisu soubor využil dřevěné desky, které po složení tvořily dohromady jeden velký můstek. Děti dále využívaly knihy k několika účelům, jakožto slohové práce, žákovské a zároveň sloužily jako brána do vlastního světa.

Jak dlouho spolu jako soubor fungujete?

„Asi čtyři roky, ale teď máme vlastně polovinu členů souboru nových.“

Jak vás napadlo zpracovat toto téma?

„Naše paní učitelka jednou přišla s knížkou a nápadem ji ztvárnit a nám se to líbilo. Minule jsme hráli pohádku, takže teď jsme chtěli něco vážnějšího.“

Proč zrovna dřevěné desky?

„Napadlo to naši paní učitelku. Původně jsme pracovali se skříňkou, na které jsme stáli.“

Jak se vám pracovalo s těmito rolemi?

„V realitě je ta šikana horší, takže jsme ji museli trochu stylizovat.“

Diskuse:

• Nejistota, nervozita, nesoustředěnost.
• Zpřesnit rytmus, použít větší suverenitu.
• Byl tam chaos, zlepšit mluvu, intonaci a artikulaci.
• Upřesnit si, proč se co děje.
• Dobré využití dřevěné desky.

Lidé:

„Líbilo se mi to, možná že bych to uchopila trošku jinak, ale bylo to hezké.“

„No, zvýraznili tam takový ten klasický postoj, co vídáváme na školách v tomhle věku. Mně se hrozně líbilo, že si vytvořili vlastní svět, kam se mohli schovat. To se mi líbilo hrozně.“

„Ta rampa byla hrozně hezkej nápad, lepší než štafle. Bylo to opravdu jednoduché.“

„Zrovna jsme to probíraly s dcerou, které jsou čtyři roky. Mně to přijde fajn, že se mezi námi vytvořila taková otázka, toho typu proč někdo může být outsider. Z jakého důvodu se vlastně z člověka může stát outsider.“

Recenze:

Posledním představením letošního NaNečista byla hra Nízkotučný život od souboru Kefírová sekta. Inscenace se zaměřuje na příběh tří dívek, které se setkávají v soukromém senatoriu pro lidi s nadměrnou váhou. Jejich pobyt jim znepříjemňuje dozorce s radikálními metodami jak zhubnout. I když to vypadá, že si tyranizování pacientek užívá, ve skutečnosti si kompenzuje obezitu své přítelkyně. Příběh je poměrně reálný, ovšem nechybí špetka absurdna. Dozorce má svou vlastní rovnici pro hubnutí, nedojezené jídlo postřikuje biolitem a po úspěšném zhubnutí konfekční velikosti, dovoluje svým pacientkám vyrazit novou dírku do pásku. Herecké výkony byly dokonalé, bylo vidět soužití s postavami a humor do hry skvěle zapadal.

Jak vás tohle téma vlastně napadlo?

„Předtím jsme hráli dost depresivní představení, takže jsme teď chtěli něco vtipného. A bylo tam jídlo.“

Z čeho jste vycházeli?

„Najít hru pro čtyři lidi je dost těžké, navíc máme dost vysoké nároky a tohle nám prostě sedělo. Původně to bylo dvojnásobně dlouhé, museli jsme dost škrtat a přepisovat, takže je to vlastně z půlky naše a z půlky předloha.“

Proč zrovna štafle a bedny?

„S bedýnkami se dá dobře manipulovat a štafle se dají dobře použít jako metafora, že ten dozorce je nad náma.“

Jaké pro vás bylo to nacvičovat?

„Hrozná legrace, ale měli jsme hlad. Byla to fakt sranda.“

Bylo cílem sladit kostýmy do červené a bílé?

„Ze začátku ne, ale pak jsme našli tyhle trička, kde je stejné oblečení jako má dozorce, takže pak se to nějak sladilo. Původně to ale nebyl záměr.“

Diskuze:

• Dobře vybraný text a hezky zpracované aktuální téma.
• Dobrá scénografie.
• Zpřesnit rytmus.
• Rozdělit energii dozorce a vnitřního hlasu.

Lidé:

„Moc se mi to líbilo, ale měla jsem u toho hlad.“

„Přišlo mi to zbytečně dlouhé, mohlo by to být kratší. Pointa tam ale byla a byla zajímavá.“

„Působilo to na mě, jak kdyby nám říkali, že máme začít hubnout.“

„Líbilo se mi zpracování nápadu, hodně jsem se zasmála. I herecký výkony byly super.“

Recenze:

Zbytky, další zcela dívčí soubor, který se nám prezentoval s inscenací Puš ap. Po příchodu do sálu jsme si mohli všimnout, že se představení bude odehrávat v aréně. Začátek inscenace působil velice humoristicky, ale vtip se začal pomalu vytrácet, když jsme se dostávali hlouběji k myšlence děje. Zpočátku jsme očekávali, že představení bude mít šťastné zakončení, ale to nás postupně začalo opouštět a nabyli jsme dojmu, že kladného konce není potřeba. Celkové zpracování fungovalo jako výpověď, která působila, že si dívky stěžují na „holčičí svět“. Je docela smutné, že je to reálné. Holky šly od začátku doslova s kůží na trh. Nám osobně nepřipadalo, že se jedná o inscenaci, která je ještě ve vývoji. Na druhou stranu tam byly i jisté nedostatky jako například mluva, artikulace a timing.

Proč jste si vybraly tohle téma?

„Je to pro nás velký téma, prožíváme to každá. Z námětů, které jsme měly, se nám nejvíc líbil právě tento. Je to osobní a strašně se to řeší.“

Pomáhala vám vaše slečna učitelka i mimo režii? Sdílela s vámi svoje příběhy, zkušenosti,…

„Žádnej její konkrétní příběh tam není, ale povídala si s náma o tom a něco jsme si z toho asi vzaly.“

Proč jste vybraly arénu?

„Jelikož pohledy jsou úplně všude. Společnost se kouká ze všech stran, ať jdete kamkoli.“

Zkoušely jste některou z diet, kterou jste zmínily v inscenaci?

„Ne.“

Diskuse:

• V příběhu inscenace se vytrácí humor. Na začátku ho tam bylo hodně.
• Nahodit ke konci druhou stránku tématu (zrcadlo situace).

Lidé:

„Na to, že je to teprve ve vývinu, se mi to líbilo hodně.“

„Líbilo se mi to, ale minulej rok jsem od nich viděl podobný představení, takže to ve mně nezanechalo takový dojem.“

„Vtahování lidí do děje bylo super a líbilo se mi, že to bylo do kruhu.“

„Líbila se mi gradace, pravé výpovědi, diety z existujících diskuzí a názory lidí na krásu.“

Recenze:

Jako třetí v řadě se nám dnes představil soubor Stinné stránky s inscenací Hra na Zuzanku. Celá hra se nese v duchu absurdna. Příběh se točí okolo života Zuzanky, která vyrůstá za nesmyslných podmínek. Celý životní cyklus trvá pouhou hodinu, platí se zajíci a věty jsou využívány odporujíce logickým zákonům nebo pravidlům, jež stanoví významy slov. Představení se nese v příjemně dynamickém duchu plným energie. Absurdita má kvalitně stanovené hranice, které činí představení velice zábavným a nevšedním.

Kdo přišel s nápadem pracovat s hotovým scénářem?

„S nápadem pracovat už s hotovým scénářem přišel Péťa. Všichni jsme se na tom shodli, ale Pavla jsme do toho museli „donutit“.“

Jaké to pro vás bylo s ním pracovat poprvé?

„Bylo to pro mě těžší, jelikož se musím naučit text a je těžší tomu porozumět. Na druhou stranu bylo lehčí pracovat s už hotovými scénami a replikami.“

Jak se vám proškrtával scénář?

„Celkem nám trvalo přijít na to, co je a není důležité, protože Pavel chtěl, abychom se na tom také podíleli my.“

Bylo vaším účelem hrát spíše podle Stanislavského, nebo podle Brechta?

„Záleží na scéně – např. na úřadě si spíše jedeme to svoje, ale zároveň čekáme na reakce publika.“

Diskuze:

• Dotáhnout některé scény do konce.
• Po první scéně upadá
• Ocenění za udržení výrazu tváře.
• Lépe artikulovat své repliky.
• Zdůraznit odstup před Domovem.

Lidé:

„Mně se to moc líbilo, bylo to perfektní.“

„Předčilo to mé očekávání, co se týče té absurdity.“

„Ze začátku trvalo se zorientovat, ale když už jsem se zorientovala, tak to bylo fajn.“

„Chvílemi se to vleklo, v některých pasážích to bylo až zdlouhavé.“

„Líbilo se mi pojetí reálného času, hodinový život odpovídal délce představení.“

Recenze:

Po Kryšpínově zmizení následovala inscenace Ela a Lila od nově vzniklého souboru Panenky, který čítá dvě herečky. Celý příběh je vyprávěním o vzniku přátelství dvou dívek z odlišných sociálních vrstev. Ela a Lila spolu prožívají různá dobrodružství, která utužují pevnost přátelství. Za většinu nepříjemných příhod můžou Liliny zkoušky důvěry směřované k Ele. Velice příjemnou změnou bylo zapojení hadrových panenek a loutky, které krásně doplnily příběh a dodaly mu důvěryhodnosti. Na to, že soubor funguje krátkou dobu, bylo představení dobře promyšlené a zpracované.

Co vás přivedlo k zinscenování této myšlenky?

„Naše učitelka nám dala k přečtení knížku, která se nám zalíbila a podle ní jsme vytvořili první část – dětství.“

Proč zrovna štafle?

„Daly se dobře využít jako schody k Donu Achilovi, tunel a vstup do sklepa.“

Co chcete, aby si z toho divák odnesl?

„Jedná se vlastně o přátelství dvou holek, které vydrží až do konce života.“

Vyráběly jste si panenky a loutku samy?

„Domluvily jsme se s učitelkou výtvarné výchovy u nás v zuš a ona nám je vyrobila. Ty panenky jsou vlastně vyobrazením Ely a Lily. Ela je z bohatší rodiny, tudíž je honosnější, kdežto Lila je z chudší rodiny, a proto je její panenka ošuntělejší.“

Diskuze:

• Pojmout inscenaci více jako storytelling.
• Vyladit kostýmy.
• Tendence vyhledávání hlubšího významu, který tam není.

Lidé:

„Já nemám slov.“

„Mně to přijde dobrý, ale na ně až příliš těžký.“

„Překvapuje mě to hlavně tématem. Nejsem si jistá, jestli tomu ty děti porozuměly.“

Divadlo Bohém opět udeřilo. Po příchodu do sálu jsem nevěděl, co čekat i přesto, že jsem soubor už několikrát viděl, ale samotného Bohéma ještě ne. Věděl jsem ale, že přijde bomba. A měl jsem pravdu, hned po prvním slově bylo očividné, že se bude jednat o improvizaci. Pěkné plus pro mě byla možnost zapojení diváků, kteří toho plně využívali. Byla použita hra otázek a odpovědí ANO/NE.

Padla zmínka o hororech od „Božky Němcové“ a dalších spisovatelů této doby. Poté vytáhl pár karet ze hry Černé historky a začala show. První dvě karty si mohl vybrat někdo z diváků, ale poslední si vybral sám Bohém. Kdo uhádl správně, mohl si zvolit píseň na večerním RETRO DISKU.

Nechyběl velkolepý humor – při kterém se někteří diváci museli svíjet smíchy – ale ani tanec a herecké charisma, které jsme mohli vidět po celou dobu. I sám Bohém se někdy bavil, díky otázkám které zazněly.

Myslím, že všichni ocenili rozhodnutí vystoupit bez svého souboru. Jaké by totiž bylo NaNečisto bez Divadla Bohém?