Rubrika: Článek

Recenze

Renomované pražské divadlo SoLiTeAter uzavřelo páteční program 15. NaNečista černou groteskou Roberta Askinse Přísámbůh (Hand to God!). Několikanásobně prestižními cenami ověnčená hra v sobě mísí genofondy mnoha na první pohled obtížně slučitelných inspiračních zdrojů, dusnými vztahovými dramaty Tennesseho Williamse počínaje, a exorcistickými horory (Dětská hra, Exorcista, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Přichází Satan…) konče. Dlouholeté tvůrčí zkušenosti uměleckého lodivoda souboru a režiséra inscenace Libora Ulovce jsou zúročeny především v přesném vedení zbytečně neexhibujících herců, důrazem na akurátní temporytmus, i pokročilou práci s loutkami. Intenzivně oceňuji naprostou absenci karikování teenagerského projevu.

Kruciální problém inscenace bohužel tkví v její dramaturgii, jež s lehkostí akcentuje dryáčnickou linii dramatu, aniž by si přitom všimla, že Přísámbůh je ve svém jádru především hrou o brutálních následcích osamělosti a vzájemné diskomunikace. Vzniká tak sice zábavná a svižná, přesto však poněkud jednostrunná komedie, v níž nejsou důsledně ozřejmeny motivace postav, ani přiblížen výchozí mikrokosmos dramatu, jenž je již z podstaty místnímu publiku naprosto cizí. Orientaci souboru na současnou, a na výsost aktuální dramatiku vítám, a pevně doufám v budoucí práci na upřesnění uměleckých záměrů. Askinsovy předlohy je totiž na pouhou komedii škoda. Přísámbůh!

Názory a diváků

• Nadchla mě práce herce s loutkou.

Lektoři

• Zajímavé bylo zosobnění tématu.
• Herectví bylo autentické a přesné.
• Nemělo by se více otevřít téma otce?
• Bylo by zajímavé více naznačit vztah ostatních postav k loutce.
• Vývoj postavy matky by měl být postupný.

[Show as slideshow]

Recenze

Mostecký divadelní soubor Zbytky s odzbrojujícím temperamentem rozrazil druhý programový blok 15. ročníku Nanečista scénickou adaptací novely Lidmily Kábrtové Koho vypijou lišky. Experimentální literární tvar, jenž v striktně padesáti-slovných kapitolách tematizuje nejednoduché dospívání v komplikovaných rodinných poměrech i dobových souvislostech, byl nespornou divadelní imaginací zúčastněných přetaven v dynamickou jevištní skicu, která příkladně akcentuje dramatický potenciál předlohy.

Inscenaci i přes časté briskní střihy formálně dominují přehlednost v chronologii vyprávění, hravost v definici dramatických situací, vtipně kreativní kostýmní řešení a bezprostřední emocionalita. Normalizační hrůza má v podání Zbytků intenzivní šmrnc, jenž mně na moment strhl k uvažování o koupi červeného šátku. Kreativní pedagogická režie dokázala pro každého z herců vytvořit adekvátní prostor, zbytných rolí jsme se nedočkali, kolektivní hierarchie charakterů je naprosto zřetelná. I přes dílčí technická zaškobrtnutí, snadno pochopitelná vzhledem k rozpracovanosti projektu, je jeho primární devizou vysoká úroveň herectví, a to v kolektivních výstupech, i sólových partech, jež suverénně ustojí i jevištní mluvu v cizím jazyce. Ocenit jest i nutno i vynikající reprezentaci jediného muže, jenž z grácií i humorem hozenou rukavici zvedl. Gratuluji a rozradostněn jsem!

Do slavnostní premiéry ovšem doporučuji dramaturgicky zpřesnit startovní motivaci vztahů mezi El. a její matkou, a zamyslet se nad možností eliminace některých scén, v nichž se příběh ani atmosféra nikam neposouvají (např. ozdravovna…) ve prospěch zostření inscenační gradace.

Mostecká El. však především radost velkou znamená. Děkuji velmi!

Názory od diváků

• Otázka je, zda by Jindra nemohl býti ve více situacích, popřípadě, zda by nemohl hrát tátu?

• Představení bylo autorské či dle předlohy?

Lektoři

• Proč hrajete bosí?

• Zda by nebylo za vhodné naznačit kostýmy generační rozdílnost.

• Lépe vyřešit přestavby – práci s židlemi a provázkem.

• Více rozehrát osobní situace.

[Show as slideshow]

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Recenze

7. ročník souboru Vydýcháno si k vlastní prezentaci na letošním Nanečistu zvolil téma i formu, jež věrně zrcadlí jeho aktuální schopnosti. Svižná, jevištně přehledná patnáctiminutovka se bez větších problémů dá přijmout jako (v rámci možností!) funkční scénická definice severského mýtu, na níž je pozitivní především uvědomělé zvážení úrovně vlastních sil. Inscenaci dominuje charismatický hlasový projev Vypravěče, jehož interpretace je tajemná i vtipná takřka coby slovo boží, uvěřitelné pokusy o pohybovou ladnost, a poučená hra s atmosférou i použitými scénickými prostředky. Divadelně interpretovaný obraz vzniku světa navíc můžeme chápat jako symbol geneze divadelního tělesa. V tomto ohledu je poněkud matoucí zvolený název, který evokuje spíš Wagnerův operní nářez, dodnes hromadně oblíbený nejen mezi hajlujícími skřety, než uvedený kus. Finální úskalím jinak příjemného pokusu pak dlí ve zvoleném estetickém výrazivu miniatury, jenž je pevně ukotven hluboko v divadelní minulosti. Plné plíce při hledání nových, dobrodružných, divadelní cest!

Názory od diváků

• Přišlo mi to trochu, jako trailer.
• Sledoval jsem, bavilo mě to, jako kdybych četl knihu. Potřebuji další kapitolu!

Lektoři

• Děkuji za pohyb v prostoru. Nebylo to pohybové klišé.
• Směs kultivovanosti, humoru a něhy.
• Oblaka pohybem – jen se krásně postaví a jsou tam oblaka.
• Představení bylo zakončené do tečky. ¨
• Kráva byla překvapivá a humorná – Důstojná, i když dojí.

[Show as slideshow]

Recenze

Šest tučňáčků sice není Sedm statečných, nicméně jejich zpívaný leitmotiv se do mozku zadere s podobnou intenzitou, jako legendární westernová znělka, a jeho vlezlá nakažlivost se hravě vyrovná Despacitu kombinovanému z pěveckým projevem Olgy Lounové. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že hravému souboru Aplaus se z obstarožní dramatické předlohy Borise Aprilova daří extrahovat poměrně sympatickou kombinaci roadmovie a bajky.

Tučňáčí anabáze nepostrádá tempo ani švih, a je průběžně kořeněna zručně provozovanými jevištními efekty. Nechybí humor, efektivně formulovaná atmosféra severu, ani (vzhledem k cílové divácké
skupině!) přiměřeně dávkovaná strašidelnost. Kolektiv disponuje imponující úrovní vzájemné jevištní chemie, korunou inscenace je však příkladná práce s postavou domnělého outsidera Čňáka, v němž se s
zrcadlí bezprostřední kouzlo nezlomnosti dětské logiky a víry v dobro.

Do budoucna je potřeba zapracovat na přesnosti artikulovaných point, konkretizaci ústředního poselství, které je sdělováno, i přesnějším charakterovém odlišení členů tučňáčího sexteta. Ani Sedm trpaslíků totiž
není Hopsal a šest mikro anonymů, ale typově pestrá skvadra, jež je základem divadelně atraktivní skupiny, a s jejímiž členy se může divák lehce identifikovat. Dík za příjemné setkání, a úspěšnou cestu za nadšenými diváky přeji!

Názory od diváků

• Líbili se mi bílé prvky pro tučňáky.
• Hezká práce s dětskou naivitou. Když dětem řeknete ať to nedělají, tak to stejně udělají.

Otázky ohledně inscenace:

• Co je tématem? Maminky také někdy lžou?
• Proč jste byli bosí?

Lektoři

• Při rapu bych se nebál do toho jít ještě víc.
• Líbila se mi vaše energie. Byla uvěřitelná.
• Postavy tučňáků – každý je jiná osobnost. Tučňák dredař je introvert.

[Show as slideshow]

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Recenze

Poprvé na Nanečistu vyhlížím divadelní svěžest, a ostrovská divadelně-údernická omladina Hop-Hop mi jí v zahajovacím představení Malála dopřála především v následujících aspektech:

1. Zvolenou předlohou, jež kombinuje typické situace dospívání, srozumitelné v jakémkoli prostředí, s nábožensko-politickým podtextem.
2. Intenzivním nasazením a jasně patrnou radostí ze společné souhry.
3. Nepovrchní interpretací fanatismu, zejména v podání světlovlasého chlapeckého dua.
4. Pokusem o fúzi poetického gesta s divadlem politického apelu.
   a v neposlední řadě,
5. hledáním prostoru pro nepovrchní humorná odlehčení, která bezprostředně pomáhají definovat ústřední téma inscenace.

Na druhé straně výše zmíněných pozitiv pak stojí problémy, jež je v rámci budoucího vzletu stávajícího inscenačního embrya potřeba bezodkladně řešit:

1. Dramaturgické zpřehlednění a vyostření dramatických situací směrem k plynulejšímu temporytmu, a preciznější gradaci.
2. Pečlivá redukce textu na úkor nonverbálního vyjádření – při soustředění se na správnou výslovnost, se často vytrácí koncentrace na existenci v roli, čímž se následně rozpadá inscenační tvar.
3. Zvážit možnost zkrácení – aktuální stopáž inscenace se jeví nad síly udržení adekvátní úrovně společné koncentrace.

Ostrovská Malála je ve svém základu projektem s pozoruhodným tvůrčím potenciálem, který se při dalším pečlivém opatrování může postupně vyloupnout v nepřehlédnutelnou divadelní událost. Hodně štěstí v další práci!

Názory od diváků

• Ze začátku se nic neví, postupně se však dozvídáme, že se příběh odehrává v islámské společnosti.
• Nezapomenutelný moment bičování knihami.
• Jazyk je velmi kultivovaný, možná řečeno ,,reportážní,,. Chtěl bych to vidět více lidskosti. Je to o nás a o vás. Představit si sám sebe v té situaci.
• Aby se lépe oddělili samotné postavy, bylo by dobré pracovat více se znakem. Jednotlivé postavy by se mohli lišit kostýmy. Tím by byli samotné situace uvěřitelnější.
• Líbili se mi pasáže o hádání se o kamarádství. Protože to se děje stále.
• Patřičná byla anonymita při zprávách. Bez sympatického obličeje herce.

[Show as slideshow]

Petr KlariN Klár, foto: Silvila Z Lesa

Recenze:

Posledním představením letošního NaNečista byla inscenace Déšť a pak ticho od souboru Stonožka ve sprše. Představení se obešlo bez složité scénografie, společnost hercům dělaly pouze dvě lampičky a telefony, které navozovaly atmosféru deště. Právě práce s telefony a světlem napomohla k velice hezké atmosféře. Zároveň bylo dobře rozumět, takže divákovi neuniklo, co se děje.

Publikum:

„Mně se to líbilo, hlavně využití telefonů.“

„Záznam deště byl originální, akorát nevím, zda jev telefon dobrý prostředek.“

„Dobré zpracování předlohy, děti se do toho vžily a bylo vidět, že je to baví.“

Diskuse:

• Chvílemi až moc složitá symbolika.
• Dobrá práce s telefony.
• Chybí konec.
• Je dobře rozumět.

Recenze:

Druhé představení posledního dne nám zahrál dívčí soubor Inverze s inscenací Měsíc. Oceňuju, že holky se dokázaly před námi otevřít a sdělit nám zákoutí svého soukromého života. Od problémů s kluky, přes nejistoty v životě, po sexuální život. Herečky se od sebe lišily charakterově i pohledem na život. Je čistě na divákovi, s kým se bude chtít ztotožnit, protože každá přidala část sebe do velké skládačky. Možná bych více potřeboval pomoct s myšlenkou představení, a co bych si vlastně měl odnést. Zato se mi líbilo využití prvků, jejichž spojitost by mě v životě nenapadla. Ano, mluvím o kondomu s pivem. Pohybová složka inscenace v kombinaci s hudbou jsem si užil a čekal, co přinese další část. Zamlouvala se mi i práce s looperem, akorát mi je líto, že byl využit pouze jednou. Když holky na začátku mluvily v šifrách, snažil jsem se rozluštit, co se mi snaží sdělit. Až u poslední mi došlo, že se jedná o zašifrované zprávy o životě holek. Na konci mi však šifra byla rozluštěna, za což jsem rád.

Publikum:

,,Mně se to hodně líbilo. Oceňuju, že šly ven, psaly si deník. Nevím, jestli bych něco takového dokázala. A bylo super využití všedních věcí.”

,,Zajímavé prostředí, originální nápad a dobré pohyby.”

,,Ocenila jsem, že šly do hodně osobní výpovědi. Některý znaky pro mě nebyly čitelné. Možná, že bych to potřeboval vidět ještě jednou.”

Diskuse:

• Využití rekvizit jen chvilku.
• Chybí postoj k tomu.
• Skvělá práce s pivem.
• Zmatenost z množství informací.
• Proč? Co má být přesný sdělení inscenace?

Recenze:

Prvním představením posledního dne festivalu byl činoherní počin souboru Di(v)och .Celý příběh pojednával o britské smetánce předminulého století. Dva staří mládenci se zamilují do dívek, které jsou s tím druhým nějakým způsobem příbuzní. Hrálo tam roli několik dalších motivů. Na konci nás čekal nečekaný zvrat. První část se mi zdála příliš dlouhá a posledních dvacet minut jsem čekala na pauzu. Ořezala bych zbytečně dlouhé dialogy, ba některé úplně vystřihla. Druhá část mi naopak přišla oproti té první příliš dynamická a náhle se tam začaly objevovat nečekané zvraty. Abych to shrnula, představení bych zkrátila, možná si ještě vyhrála s podstatami jednotlivých postav a také si myslím, že by představení neuškodilo zjednodušit scénografie, takže práce s kulisami by se stala o dost příjemnější.

Publikum

,,Zdlouhavé, kor na nedělní ráno. Nepřirozené výkony hereček.”

,,Na mě to působilo zdlouhavě, některé části by se daly zkrátit.”

,,Možná příjemný zážitek, kdyby se první část podobala druhé.”

Diskuze

• Chybí akce, něco, co člověka víc vtáhne do hry.
• Některé části scénografie jsou zbytečné.
• Chybí herecké jednání.
• Problém se zrychlováním slov.
• Akce a reakce.
• Dobrá práce s rekvizitami.

Improvizace, divadelní forma, která některým z nás nahání hrůzu, naopak pro jiné je formou relaxace a odpočinku. Letošní seminář, který se této činnosti věnuje a je veden Filipem Kardou, se snaží v semináristech probudit jejich fantasii a vykročit z komfortní zóny. Seminář začíná „rozcvičkou“, různými cvičeními/hrami, díky kterým se semináristé rozpohybují a nabudí. Poté už následují různá cvičení, díky kterým si vyzkouší své schopnosti improvizace. Z části semináře, na které jsem byla součástí, šlo poznat, že se všichni baví a jsou na semináři rádi. Už se těším, čím nás překvapí v sobotu, při předváděčkách.

Sobotního rána jsem se vydal na seminář storytellingu, který pořádá Markéta Holá. Vybral jsem si útulné místo v rohu, abych nijak nepřekážel. Usednul jsem na místo a začal pozorovat, co se bude dít. Jako první úkol si seminaristé měli připomenout osnovy jejich příběhů z předešlého dne a následně si projet složení popisových a dějových částí. Po projetí těchto částí přišla na řadu aktivita s názvem časovka. Všichni se museli rozdělit do dvojicí a třikrát převyprávět svůj příběh. Háček byl v tom, že s každým dalším vypravováním byl kratší čas na příběh. Začalo se u tří minut, následovala jedna a půl minuty, a u poslední pouhou půl minutu. Vypravěči si mohli i stoupnout, pokud jim to vyhovuje.

Posléze přišel čas na jejich úkol. Měli si vytáhnout předem připravené první a poslední věty jejich příběhů. Udělal se půl kruh, ve kterém měl každý vypravěč vystoupit před ostatními a povědět první větu příběhu. Ostatní měli za úkol, aby se podělili o své emoce z první věty. Podobný úkol byl u poslední věty, akorát po dokončení měli vypravěči zůstat v napětí, dokud ostatní nezvednou ruku. To znamenalo, že jim došla myšlenka konce. Následně si měli připomenout, co chce jednotlivý autor svým příběhem říci.