Sobotního rána jsem se vydal na seminář storytellingu, který pořádá Markéta Holá. Vybral jsem si útulné místo v rohu, abych nijak nepřekážel. Usednul jsem na místo a začal pozorovat, co se bude dít. Jako první úkol si seminaristé měli připomenout osnovy jejich příběhů z předešlého dne a následně si projet složení popisových a dějových částí. Po projetí těchto částí přišla na řadu aktivita s názvem časovka. Všichni se museli rozdělit do dvojicí a třikrát převyprávět svůj příběh. Háček byl v tom, že s každým dalším vypravováním byl kratší čas na příběh. Začalo se u tří minut, následovala jedna a půl minuty, a u poslední pouhou půl minutu. Vypravěči si mohli i stoupnout, pokud jim to vyhovuje.
Posléze přišel čas na jejich úkol. Měli si vytáhnout předem připravené první a poslední věty jejich příběhů. Udělal se půl kruh, ve kterém měl každý vypravěč vystoupit před ostatními a povědět první větu příběhu. Ostatní měli za úkol, aby se podělili o své emoce z první věty. Podobný úkol byl u poslední věty, akorát po dokončení měli vypravěči zůstat v napětí, dokud ostatní nezvednou ruku. To znamenalo, že jim došla myšlenka konce. Následně si měli připomenout, co chce jednotlivý autor svým příběhem říci.