Film o recyklaci oblečení sloužil jako náhrada za dva divadelní soubory, které nedorazily. Promítání probíhalo na velkém sále za pomoci plátna a projekce. Z názvu filmu bylo poznat, že se bude týkat recyklace oblečení, a jakým způsobem se oblečení může zrecyklovat.
Celé se to neslo ve stylu dokumentu bez konce. Myšlenka stála opravdu za to, jelikož je recyklace oblečení docela nevšední téma. Teda aspoň já jsem se s tím ještě nesetkal. Mohli jsme zaslechnout angličtinu, estonštinu, bangladéštinu a dánštinu. Abychom věděli, o čem se lidé vůbec baví, měli jsme k dispozici titulky.
Zpracování dokumentu bohužel nebylo tolik záživné. Čekal jsem, že bude mít nějaký náramný konec, ale nebylo tomu tak. Módní návrhářka se rozhodla, že zjistí, jak se vyrábějí džíny v Bangladéši a kolik chemikálií je při jejich zpracování využito. Bylo jich opravdu hodně a některé byli i nejjedovatější. Ale lidem, kteří džíny vyrábějí, to nevadí. Potřebují peníze, aby se mohli uživit. Bohužel jejich mzda je natolik nízká, že musí pracovat přesčas, ale i tak za svou práci mají málo.
Od výroby škodlivých kalhot jsme se dostali k výrobě ekologických triček. Což jsem nečekal. Myslel jsem, že se to bude celé nést v duchu kalhot. Celou dobu jsem návrhářce držel palce, že se jí podaří něco velkého změnit. Ale na konci mi to tak nepřipadalo. Problém nebyl ve filmu, ale spíš jakým způsobem návrhářka přistupovala k problému. Podle mě, udělala velký skok. Možná by bylo lepší, kdyby nás jako lidi globálně seznámila s nápadem recyklace oblečení. Jenže ona využila rovnou nadnárodních korporací a navrhovala jim svůj nápad s ekologičtějším oblečením. Oděvy tohoto typu jsou na pohled zajímavé, ale poměrně netradiční a vzal by si je na sebe jenom nějaký hipster. Návrhářka pro svou práci nepřipravila ani žádnou kampaň, nebo možná připravila, ale v dokumentu o tom nebyla zmínka.
Podle mě měl film krásnou myšlenku, ale zpracování za to tolik nestálo.