Rozhovor s hlavním aktérem
Něco o souboru: Soubor existuje již nějakých třicet let, ačkoliv měl původně jiné jméno. Většinou se hráli poněkud tradičnější pohádky, než jsme mohli vidět dnes. Bohužel spousta lidí ze souboru odešla, několik zbývajících členů však stále v tvorbě Vozichetu pokračují.
Jak jste se dostal k loutkám?
Jako malý chlapec jsem chodil do dramatického souboru, a jako větší chlapec jsem slyšel, že Vozichet nabírá nové členy. Tak jsem se k nim přidal a od té doby s nimi hraji.
Vytvořil jste si hudbu a loutky sám, nebo vám někdo pomáhal?
Hudbu a text jsem si skládal víceméně sám s malou pomocí mé ženy, která udělala všechny loutky.
Jak dlouho jste na představení pracovali?
Zhruba od konce října, začátku listopadu. Nejprve jsme pracovali na scénáři a hudbě, v posledním týdnu zase intenzivně na výrobě loutek.
Kde a pro koho hrajete?
Hraju tam, kam si mě pozvou. Na divadelních festivalech, hudebních festivalech, na párty,v hospodách. Kde se namane.
Je těžké hrát vše úplně sám?
Mně to spíše vyhovuje, než že by mi to přišlo těžké. Jsem takový solitér a líbí se mi, že se nemusím na nikoho spoléhat, nebo to naopak nikomu nekazím.
Názory z publika:
„Moc se mi to líbilo, panovala tam skvělá atmosféra, kterou si herec dokázal vybudovat už ze začátku. Strašně obdivuju to, že přišel úplně sám. Rozhodně bych chtěla vidět jeho další tvorbu.“
„Rudovo práci znám a myslím si, že s tímhle představením šel mnohem víc do hloubky než s těmi předtím. Za mě byla nejlepší pohádka O Jeníčkovi a Mařence.“
„Moc jsem se bavila, představení bylo odlehčující, protože člověk nemusel moc přemýšlet a mohl se jen dobře bavit.“
vef