Krása normalizační?

Recenze

Mostecký divadelní soubor Zbytky s odzbrojujícím temperamentem rozrazil druhý programový blok 15. ročníku Nanečista scénickou adaptací novely Lidmily Kábrtové Koho vypijou lišky. Experimentální literární tvar, jenž v striktně padesáti-slovných kapitolách tematizuje nejednoduché dospívání v komplikovaných rodinných poměrech i dobových souvislostech, byl nespornou divadelní imaginací zúčastněných přetaven v dynamickou jevištní skicu, která příkladně akcentuje dramatický potenciál předlohy.

Inscenaci i přes časté briskní střihy formálně dominují přehlednost v chronologii vyprávění, hravost v definici dramatických situací, vtipně kreativní kostýmní řešení a bezprostřední emocionalita. Normalizační hrůza má v podání Zbytků intenzivní šmrnc, jenž mně na moment strhl k uvažování o koupi červeného šátku. Kreativní pedagogická režie dokázala pro každého z herců vytvořit adekvátní prostor, zbytných rolí jsme se nedočkali, kolektivní hierarchie charakterů je naprosto zřetelná. I přes dílčí technická zaškobrtnutí, snadno pochopitelná vzhledem k rozpracovanosti projektu, je jeho primární devizou vysoká úroveň herectví, a to v kolektivních výstupech, i sólových partech, jež suverénně ustojí i jevištní mluvu v cizím jazyce. Ocenit jest i nutno i vynikající reprezentaci jediného muže, jenž z grácií i humorem hozenou rukavici zvedl. Gratuluji a rozradostněn jsem!

Do slavnostní premiéry ovšem doporučuji dramaturgicky zpřesnit startovní motivaci vztahů mezi El. a její matkou, a zamyslet se nad možností eliminace některých scén, v nichž se příběh ani atmosféra nikam neposouvají (např. ozdravovna…) ve prospěch zostření inscenační gradace.

Mostecká El. však především radost velkou znamená. Děkuji velmi!