Setkání s Adamem Hoškem, účastníkem recitační přehlídky Wolkerův Prostějov
Málokdy se stane, že se na přehlídce soutěžní vyskytne cosi z podstaty nesoutěžního, nesoutěživého a nesoutěžícího, že nad motivem ukázat, co dovedu, nebo hůř, co jsem se naučil, převládne potřeba dorozumět se a něco sdělit, ne se předvést, ale povědět ostatním, co mi leží na srdci, čemuž nikterak nepřekáží, že jsem se to předtím naučil nazpaměť, že mi do obličeje perou reflektory a že nás dělí rampa a očekávání rozličná, možná i horší.
Něco takového se stalo ve čtvrtek dvanáctého března roku dva tisíce patnáct kolem půl třetí odpoledne v Experimentálním studiu Parku kultury a oddechu Lidové sady v Liberci a někteří si toho všimli. Adam Hošek tam tehdy na vyzvání předstoupil a sdělil, sdílel umírněně poetickou úvahu mně neznámého autora Vokurky nazvanou jednoduše „víš?“ Pak si zase sedl. Řeka recitace se vzpamatovala, rozlila se a rozběhla korytem, aby sebe samou dohnala, ale ostrůvek živé řeči už mezi jejími břehy zůstal.
„…život je ohromně jednoduchej. Ta nejjednodušší věc vůbec. Je to tak jednoduchý, že vlastně není divu, že ho už skoro nikdo nepraktikuje.“
Sedli jsme si na schody a já jsem byl zvědav, co se dozvím. Kdo je Adam Hošek. Kde se vzal. Kdo je Vokurka. Kde se vzal. Jak se ti dva našli. A jak se jim spolu pracovalo. To znamená, jak Adam zacházel s Vokurkou. Jak na to šel.
Adam se omlouvá, že mě asi zklame. Moc ho to mrzí, ale o klasické práci s klasickým textem mi toho asi moc nepoví. Ale můžeme se bavit o jiných. Dělal toho už víc, klasický recitátorský repertoár. Tentokrát si chtěl zkusit něco jiného.
Stáčím řeč na samotný výstup. Podivuju se splavnosti projevu. Neskrývám obdiv k přirozenosti a samozřejmosti výrazu. Obdivuhodné splynutí s intencí textu, věrná interpretace, řeč po smyslu. Ptám se, kde text vyšel, rád bych si ho našel. Rád bych si ho přečetl. Rád bych si ho, kdo ví, sám zkusil říct – potají, to se ví.
Adam se ošívá, to je právě to. Text pochází z jednoho blogu. Z blogu mechanickaokurka.blog.cz Osvědčuji své kulturní rozhledy a poznamenávám, že se jedná patrně o aluzi na Mechanický pomeranč. Adam přisvědčuje, jedná. A podle toho se jmenuje i autor.
Moment? Autor se jmenuje podle blogu?
Adam se ošívá, to je právě to. Vokurka je pseudonym. A mechanická okurka je Adamův blog. Pseudonym Adam zvolil, aby si o něm porota něco nemyslela. Aby nevypadal nabubřele. To se mu teda povedlo. Kdo někdy říkal vlastní text, kdo se někdy veřejně konfrontoval s vlastními slovy, ten ví, že Adam si práci neulehčil, ba naopak: není nic zrádnějšího a nebezpečnějšího. Najít odstup a sdělovat, nespoléhat na své dojmy a záměry, na to, že vím, co jsem napsal a že posluchači uslyší právě to, nepropadnout se do podloží, ze kterého jsem text nechal vyrůst.
To se Adamovi povedlo. Pánům Hoškovi a Vokurkovi, naprosto ne mechanickému.
„…někdy na ten žebřík upřímnosti prostě položim nohu. Někdy ne. Ale teď jo. Prostě vylezu nahoru, udělám si z kornoutu ruce a Mám tě rád Eliško a počkám jestli mi ten žebřík shodíš.
Ale život je jednoduchý.“